Dick Cheyney přiznává mučení

Původně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, ale včerejší den přinesl dvě zásadní zprávy z lidskoprávního světa, o kterých se nemůžu nezmínit.

V uplynulých letech byla pověst USA pošramocena skandálem, který se přeléval z kontinentu na kontinent, z jedné americké základny na druhou. V Bagramu, Abu Ghraibu a na Guantanámu, tam všude vyplulo na povrch, že byli vězni zadržení Američany mučeni. "Ze všeho už jsme pryč," mohl by si říct člověk sledující zprávy. Věznice v Abu Ghraibu byla zavřena, úmrtí zadržených v Bagramu vyšetřena, zadržení na Guantanámu dostali pomocnou ruku od amerického Nejvyššího soudu v podobě rozsudků Rasul v. Bush a Hamdan v. Rumsfeld.

Jenže americká vláda zasadila tomuto vývoji těžký protiúder v podobě zákona Military Commission Act 2006 přijatého před týdnem. Tento zákon umožňuje používat výpovědi získané pod nátlakem, zbavuje vězňů práva na zpochybnění svého zadržení před soudem (habeas corpus), omezuje vymahatelnost čl. 3 Ženevských úmluv a také dekriminalizuje ponižující zacházení s vězni.

Včera se nechal viceprezident Dick Cheney dokonce slyšet, že se mu zdá přijatelné používání techniky "waterboarding", kdy jsou vězni při výsleších potápěni do vody na tak dlouho dobu, aby si mysleli, že se utopí. Učinil tak první oficiální přiznání a schválení této formy mučení. Zapomíná přitom, že v minulosti za ni byli Američané odsouzeni vlastními soudy a že je výslovně zakázaná i podle nového amerického Vojenského polního manuálu. USA samy označují tuto techniku za mučení a kritizují její používání např. v Tunisu. Více informací zde.

K pozitivním zprávám ze včera patří, že Valné shromáždění ve svém Prvním výboru odhlasovalo svou podporu vypracování nové multilaterální smlouvy, která by regulovala světový obchod se zbraněmi. Je otázka, jestli by taková smlouva mohla zabránit ilegálnímu prodeji zbraní do konfliktních oblastí, nicméně vedle spousty nefunkčních známe i mnoho funkčních mezinárodních režimů, které přinesly pozitivní změnu. Jak funguje neregulovaný obchod se zbraněmi a jaké má důsledky, o tom jsme se mohli přesvědčit naposledy ve vynikajícím filmu Obchodník se smrtí. Jenom v roce 2005 bylo podle odhadů SIPRI vynaloženo ve svetě na vojenské výdaje více než 1,1 bilionu USD, což je 15krát více než na mezinárodní humanitární pomoc.

K včerejšímu hlasování vedla více než pětiletá kampaň nevládních organizací, jejíž součástí bylo také podepisování se svou fotkou pod petici za tuto smlouvu. Fotek - podpisů se nakonec nasbíralo po celém světě více než milion. Potěšující je, že podporu této smlouvě vyjádřila i Česká republika, která je velmi významným vývozcem zbraní a to často i do takových zemí jako je Čína, Vietnam, Zimbabwe nebo Sýrie. Petici podepsal mj. ministr vnitra František Bublan. Více informací zde, zde nebo zde.

Včerejší den byl jako obvykle dvojznačný - ukázal nadějný krok kupředu, ale stejně tak odhalil nepříjemné přiznání z nejvyšších míst. Demonstroval také typický obrázek dnešních dní - rostoucí počet mezinárodních úmluv na ochranu lidských práv, ale na druhé straně smutnou politickou realitu daleko kulhající za mezinárodním právem.

Střet kultur aneb jak se žije ve Štrasburku II

Tentokrát bych začal menším kvízem. Centru města vévodí majestátní katedrála, která je momentálně k potěše všech fotografů ze všech stran restaurovaná. Údajně se jedná o nejvyšší katedrálu ve Francii, ale myslím, že tímto superlativem se zde honosí každý druhý kostel.

Kvízová otázka tedy zní : Proč má štrasburská katedrála jen jednu věž?

a) katedrála nebyla dokončena, protože při její stavbě došly ve středověku finance,
b) věž byla sestřelena za druhé světové války při neúspěšném pokusu zacílit německé vnitrozemí,
c) věž spadla samovolně a její obnovení zablokovali ekologičtí aktivisté, aby nebyl narušen unikátní ráz krajiny,
d) věž nebyla dostavěna záměrně, protože by to statika katedrály neustála.

Která dívka hádala bod d), hádala správně a kvalifikuje se tímto na bezplatnou prohlídku Soudu a významné městské části Robertsau. Když už jsem u Robertsau, tak stojí za zmínku, že podle starousedlíků nemusí sněžit v celém Štrasburku, ni v přilehlé Francii, ale Robertsau už od listopadu pokrývá tu a tam lehký poprašek. Za tento malý zázrak přírody můžeme poděkovat místní papírně, díky níž zde padá tzv. průmyslový sníh. To by možná vysvětlovalo ten mimořádně nízký nájem, který tu platím...

Ale ještě zpět ke katedrále. K verzi, že došly peníze, nutno dodat, že katedrála se údajně stavěla neuvěřitelných 300 let or so protože doopravdy průběžně docházely prostředky. Strasburčané by se ale třista lety přímo chlubili, kdyby tušili, že třeba Katedrála svatého Víta se stavěla více než 1000 let. Když už srovnáváme s Prahou, podobně jako v Praze, i zde mají orloj, ten je ale zabudovaný přímo uvnitř katedrály. Ve srovnání se staroměstským však za mnoho nestojí. Možná měli štrasburčané ještě nějakých 100 let výstavby přidat nebo se zase raději vymluvit na statiku. Další podrobnosti jsem z průvodcova německého výkladu neporozuměl, ostatně i ten bod d) nevím, nevím :-).

Když jsme nedávno takhle stáli u katedrály se spolustážistou Nurim z Turecka, z ničeho nic začaly bít zvony. Zeptal se mě, prozrazujíc své muslimské kořeny, co to znamená, ten randál. Rád jsem mu vyložil, že kostelní hodiny takhle zvoní vždy v celou hodinu a protože je právě 10 hodin, tak můžeme čekat 10 úderů. Napočítali jsme jich 13. Podíval se na mě dost nedůvěřivě a jeho nedůvěra v mé znalosti se ještě víc prohloubila, když začalo bezdůvodně vyzvánět přesně v 22.11. Situaci jsem se snažil zachránit vysvětlením, že by to ještě mohlo znamenat příchod nějaké živelné pohromy. Na to se mě otázal, že někde slyšel, že křesťané údajně při bohoslužbě pojídají oplatku symbolizující boží tělo, že tedy křesťané vzdávají úctu svému bohovi tím, že ho pojídají. Že to bude asi pořádný nesmysl...

Poslední informace na závěr – od té doby, co jsem se rozhodnul nepronajmout si kolo v obavě o nekončící děště, tak nezapršelo. Je mi jasné, jak by to dopadlo, kdybych si ho pronajmul zítra – buď by se okamžitě rozpršelo, nebo bych předčasně poznal krásy průmyslového sněhu.

Brňáci před Evropským soudem pro lidská práva

K celkovému vyhodnocení aktivity českých stěžovatelů před ESLP se dostanu v některém z příštích postů stejně jako k dvěma českým případům, jež se dají označit zároveň za aktuální, s mezinárodním přesahem a mimořádně zajímavé (jde o otázku namítané diskriminace Romů v přístupu ke vzdělání a případ regulovaného nájemného). Tentokrát bych se zmínil o dvou zajímavých případech, jejichž společným jmenovatelem je otázka občanské aktivity stěžovatelů pocházejících z Brna.

V polovině července 2006 byl uzavřený případ Štefanec proti České republice (v češtině zde). Známý brněnský aktivista z nevládní organizace Nesehnutí byl v roce 2000 pokutován jako pořadatel demonstrace za přestupek proti shromažďovacímu zákonu. Na nepovolené demonstraci za omezení automobilového provozu hrál roli jakéhosi zprostředkovatele mezi policií a demonstranty, s nimiž komunikoval pomoci megafonu. Při té příležitosti si neodpustil kritiku městských orgánů za to, že demonstraci nepovolily. Společně s ním byli obviněni další dva účastníci, kteří rovněž stáli v čele průvodu, u nichž tato kritika nebyla zaznamenána. Sankce proti nim byla ale posléze zrušena.

Milan Štefanec argumentoval tím, že žádným pořadatelem nebyl a dostal pokutu jen proto, že megafonem vyjadřoval svůj subjektivní názor na věc. Soud mu dal za pravdu v tom, že česká justice u něj jednak nezkoumala zákonné znaky pořadatele a jednak, že jediným rozdílem oproti němu a zbylým dvěma obviněným a osvobozeným, byl právě ve vyjádření názoru. Dále to Milan uhrál na čl. 6 - spravedlivý proces tím, že tou dobou nebyla možnost soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu města Brna) o přestupcích s pokutou pod 2000 Kč.

K projednání spěje další případ - Linkov vs ČR. Václavu Linkovovi byla zamítnuta registrace politické strany Liberální strana (sám se blíže k případu vyjadřuje zde). Jedním z programových cílů této strany bylo i prosazování zrušení právní kontinuity ČR s komunistickým režimem s možnosti znovuotevření případů možných zločinů komunismu. Argumentem vlády je, že by došlo k porušení zákazu retroaktivity (zpětné platnosti zákonů) a tím i k ohrožení demokratického základu státu. Václav Linkov kontruje tím, že zákaz politické strany je tak velký zásah do občanských práv, který je přípustný jen ve výjimečných případech a musí být opravdu nevyhnutelný. Přece i Evropská úmluva o lidských právech obsahuje možnost výjimky ze zákazu retroaktivity (čl. 7 odst 2) v případech, kdy jednání, které bylo spáchané před platností předmětného zákona bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Sem by se mohly případné zločiny komunismu velmi dobře vejít.

Je otázkou, v čem může vidět vláda takové ohrožení demokracie, aby kvůli tomu nepovolila účast ve volbách straně, která chce pouze prosazovat takovýto bod v parlamentě? Snad do měsíce by měl být tento případ projednán a určitě se k němu ještě vrátím "v přímém přenosu". Jestli ho česká vláda prohraje, lze očekávat, že se odvolá k Velkému senátu, a potom bychom se konečný výsledek dozvěděli nejdříve za rok.

Shrnuto podtrženo - je škoda, že tyto dva případy neuvízly v síti Ústavního soudu. Buď je natolik konzervativní, že u nich porušení Ústavy neshledal nebo, co je ještě horší, mu to prostě uteklo. Pozitivní naopak je, že se mladá (brněnská!:-)) generace tímto způsobem angažuje, byť oba stěžovatele působí na opačných pólech ideologického spektra. A ještě lepší je, že se nebojí a ženou to proti ČR až do Štrasburku.

Na křižovatce cest aneb jak se žije ve Štrasburku

Město ležící na křižovatce cest - tak je zakódovaný původ názvu města Štrasburk. Protože jsou to teprve dva týdny, co jsem se sem nakrátko přestěhoval, mužů nabídnout jen první dojmy, které určitě časem podlehnou revizi.

Kde začít? Štrasburk rozhodně patří k městům s atmosférou, tento dojem revizi určitě neprojde. Genius loci pramení z unikátní směsi vlivů, jež na toto místo dlouhodobě působí. Jednak je to po staletí se měnící hranice, v jejímž důsledku byl Štrasburk chvíli město německé, chvíli francouzské. I proto není neobvyklé, že třeba mí sousedé mají napsané na dveřích Willkomen nebo že městské čtvrti nesou ryze francouzsky znějící jména jako Illkirch, Meinau nebo Neudorf. Ostatně do Německá je to coby kamenem dohodil, za levnějšími potravinami se do Kehlu dostane člověk dokonce městskou hromadnou dopravou. A já si mužů vybrat, jestli se čtvrt, kde bydlím, vyslovuje Robertsó nebo Robersau :-).

Druhým tvůrčím vlivem je vysoká hustota studentů na metr čtvereční. Podle některých údajů jich zde žije až 60 000, Štrasburk má přitom 650 000 obyvatel. Po večerech je proto vidět v ulicích spousta mladých lidí a na každém rohu je nějaká univerzitní budova. Sídlí zde například slavná École nationale d'administration - ENA, jež vychovává elitní francouzské úředníky, nebo International Space University.

K neposledním důležitým vlivům patří přítomnost "evropských" institucí. Jen si teď nějak plně neuvedomuju, jaký to má přímý důsledek na atmosféru města :-)

Štrasburk žije maximálně poklidným tempem, je jako vystřižený z nějakého Spielbergova filmu o invazi mimozemšťanů, kdy v expozici vidíme ztělesněnou idylu. Všichni se na sebe usmívají, popíjejí víno, děti si hrají na pěstěných zahrádkách. Jenom s tím rozdílem, že žádná invaze se nekoná, to maximálně autobus vysadí další skupinu zvědavých turistů. Poklid města spoluvytváří i fakt, že zde stejně jako třeba v Holandsku každý druhý člověk vlastní kolo a cyklistické stezky kopírují každou silnici. Místní proto na kolech jezdí snad i vynášet odpadky. Příčinou nebo důsledkem toho je, že naopak městská hromadná doprava je poměrně mizerná. Když se chci dostat večer domů do své Pstruží ulice (Rue de la Truite), tak už po desáté jezdí pouze jeden spoj za hodinu. Sám jsem ale pronájem kola zavrhnul, protože nejsem připravený stejně jako Strasburčané každé ráno nebo večer na kole zmoknout. Štrasburk se totiž nachází v jednom z těch regionů, kde začíná pršet koncem září a přestává v březnu. To je zase jeho odvrácená stránka.

Když jsem u těch regionů, tak další pozoruhodností je, že zdejší obyvatelé cítí velkou sounáležitost se svým regionem, Alsaskem. Mají zde proto samozřejmě i Alsaské muzeum. V něm najdeme vystavené věci jako hmoždíř, hrábě, betlém, předměty, které jakoby z oka vypadly těm, jež dodnes dobře slouží v kdejaké česko-slovenské vísce. Jen tady je považují za ryze alsaské.

Jak je důležité míti ESLP

K čemu vůbec Evropský soud pro lidská práva (ESLP) je? Především je to unikátní nástroj, nemající obdobu nikde jinde ve světě, jež umožňuje jednotlivci zažalovat svůj stát, že nedodržuje Evropskou úmluvu o lidských právech. Za padesát let, co existuje, došlo postupně k jeho naprostému odpolitizování a rozhodování je nyní čistě v rukou soudců, na což přistoupilo už 46 evropských zemí. Judikatura ESLP přispěla v minulosti a nadále významné přispívá k rostoucímu standardu dodržování lidských práv v Evropě.

O Soudu už toho bylo napsáno hodně (v českých zemích lze doporučit původní publikaci Evy Hubálkové, a překlad knihy Vincenta Bergera), proto bych jeho vliv chtěl spíš demonstrovat na dvou případech, jež jsme stačili za uplynulých pár dnů zhlédnout. Včera projednávány případ Zengin v. Turecko byl podán náboženskou menšinou Alevité, jež si stěžovali, že turecká školní výuka prosazuje výuku islámu na úkor jiných náboženství. Stěžovatel upozorňoval na to, jak jsou jejich děti poislámšťované, aniž by měly na výběr mezi jinými předměty náboženství či etiky nebo aniž by se výuka více věnovala jiným světovým náboženstvím. Zástupce vlády naopak zdůrazňoval, jak je jejich pojetí balancované a nikdo není diskriminovaný. Jestli dá Soud za pravdu stěžovateli, Turecko bude muset překopat celý svůj vzdělávací systém!

Minulý týden jsme zase měli příležitost vidět zasedání Velkého senátu, kdy rozhoduje naráz 17 soudců buď o velevýznamném případů nebo jako odvolací instance proti rozhodnutí obyčejného senátu Soudu. To je vždycky velká paráda. Tentokrát zdánlivě banální případ nastolil nejzákladněji otázky trestního práva. Stěžovatele O'Halloran a Francis byli v Británii chyceni policii při překročení povolené rychlosti. Posléze byli poštou informováni jako majitelé přistiženého auta, že mají poskytnout údaje, kdo řídil, že bude tento řidič obviněn. Jestli tyto informace neposkytnou, dopustí se trestného činu. Stěžovatelé odmítli reagovat s tím, že jejich zakladním právem je nevypovídat. Co víc, nemají být vůbec nuceni k podávání informací, kterými by vystavili sebe nebo své blízké trestnímu stíhání (self incrimination). No a co teď? Vláda samozřejmě argumentovala veřejným zájmem při potírání dopravních přestupku. Obě strany zněly nanejvýš přesvědčivě. Ať už dá Soud za pravdu kterékoli straně, výsledek bude mít opět význam takřka panevropsky.

Nějaké ponaučení na konec? Až bude zase někdo bědovat nad rozbujelou a neefektivní evropskou byrokracii, u ESLP by se měl imho dvakrát zamyslet. Je to jedna z malá evropských institucí, na kterou můžeme být téměř bezvýhradně pyšní, a u níž nikdy nevíme, zda ji sami někdy nebudeme potřebovat. Třeba až nás příště chytne policie a bude nás chtít legitimovat :-).

ps

Aby to nevypadalo tak hrozivě, Soud nemá ambici ani prostředky mluvit vládám úplně do všeho, dohlíží jen na dodržování Evropské úmluvy a navíc často (a úplně nejčastěji v otázkách náboženství a morálky) aplikuje doktrínu margin of appreciation, což znamená, že ponechává v mnoha otázkách rozhodnutí na vládách.

První přijdou poslední a poslední přijdou první

Dramatické dilema z předminulého postu se vyřešilo, proto krátce a čistě jen pro pořádek tentokrát o bytové situaci, je mi jasné, že i popis evropských institucí je zajímavější. Pohár mé trpělivosti s Opus Dei přetekl, když jsem si přečetl smlouvu o ubytování, kde jsem mj. našel, že si každé ráno ustelu postel. Schválně jsem to v úterý neudělal a copak večer nenajdu v pokoji? Mám ustláno! Grrr. Když se to sečte s pevným režimem – společná večeře v 20.00, rezidenci zavíráme v 22.00, veškeré sympatie s osazenstvem ubytovny musely jít stranou. Hned ve středu jsem vyrazil na domluvenou scházku s majitelkou jiného bytu v centru města. Jak jsem se blížil ke kýžené adrese, pěkně jsem si to maloval - tady budu chodit nakupovat, tady je busová zastávka, u řeky se dá běhat... Vcházím do domu a koho nevidím? Ze dveří vychází jeden spolustážista usmívaje se na celé kolo, pyšně drže v ruce klíče :-). Majitelka bytu se mohla omlouvat kolik chtěla, přece jsme se jednou na něčem domluvili!

Pojištěné jsem to měl naštěstí taky. Za půl hodiny už klepu na další dveře. A bylo rozhodnuto. Byt bych měl celý pro sebe, za směšnou cenu a mnohem blíže Soudu než od Opusáků. V tom se ale paní začala trochu cukat. Prý za chvíli přijde někdo další, s kým je taky domluvená. Nebuďme naivní! "Holt má chlapec smůlu," myslím si, když vycházím pyšně drže v ruce klíče.

ps
Koukám, že koncem posledních postů někomu děkuji proto si tady taky nepomůžu - u Opus Dei mi bylo v zásadě dobře, lidi tam bydleli fajn, jen to bylo trochu z ruky, povinná polopenze to prodražovala a na nějaký denní režim jsem už taky trochu starý. Ale jinak jsme vycházeli dobře, proto dík za těch pár dnů.