První přijdou poslední a poslední přijdou první

Dramatické dilema z předminulého postu se vyřešilo, proto krátce a čistě jen pro pořádek tentokrát o bytové situaci, je mi jasné, že i popis evropských institucí je zajímavější. Pohár mé trpělivosti s Opus Dei přetekl, když jsem si přečetl smlouvu o ubytování, kde jsem mj. našel, že si každé ráno ustelu postel. Schválně jsem to v úterý neudělal a copak večer nenajdu v pokoji? Mám ustláno! Grrr. Když se to sečte s pevným režimem – společná večeře v 20.00, rezidenci zavíráme v 22.00, veškeré sympatie s osazenstvem ubytovny musely jít stranou. Hned ve středu jsem vyrazil na domluvenou scházku s majitelkou jiného bytu v centru města. Jak jsem se blížil ke kýžené adrese, pěkně jsem si to maloval - tady budu chodit nakupovat, tady je busová zastávka, u řeky se dá běhat... Vcházím do domu a koho nevidím? Ze dveří vychází jeden spolustážista usmívaje se na celé kolo, pyšně drže v ruce klíče :-). Majitelka bytu se mohla omlouvat kolik chtěla, přece jsme se jednou na něčem domluvili!

Pojištěné jsem to měl naštěstí taky. Za půl hodiny už klepu na další dveře. A bylo rozhodnuto. Byt bych měl celý pro sebe, za směšnou cenu a mnohem blíže Soudu než od Opusáků. V tom se ale paní začala trochu cukat. Prý za chvíli přijde někdo další, s kým je taky domluvená. Nebuďme naivní! "Holt má chlapec smůlu," myslím si, když vycházím pyšně drže v ruce klíče.

ps
Koukám, že koncem posledních postů někomu děkuji proto si tady taky nepomůžu - u Opus Dei mi bylo v zásadě dobře, lidi tam bydleli fajn, jen to bylo trochu z ruky, povinná polopenze to prodražovala a na nějaký denní režim jsem už taky trochu starý. Ale jinak jsme vycházeli dobře, proto dík za těch pár dnů.