Sudán a francouzské dráhy: korporace pachateli válečných zločinů?

Často se zde zmiňuji o trestní odpovědnosti jednotlivců za páchání válečných zločinů. To je ostatně jeden z největších pokroků mezinárodního trestního práva ve 20. století vůbec, že pachatelé válečných zločinů se nemohou schovávat za vinu státu, armády nebo za obecné válečné běsnění. K plodům Norimberského tribunálu patří závěr, že válečné zločiny páchají konkrétní lidé, kteří za ně mají nést odpovědnost. Nicméně v poslední době můžeme čím dál častěji slyšet i o prošetřování odpovědnosti soukromých společností. Na dvou aktuálních případech se pokusím načrtnout praktické problémy s tím spojené.

V USA je za účelem občanskoprávního stíhání soukromých společností užíván Alien Tort Claim Act z roku 1789(!), který dává americkým soudům jurisdikci ohledně případů předložených cizinci, jež se týkají porušení mezinárodního práva. Jsou na něm zajímavé hned čtyři věci: žalobu může předložit pouze cizinec, žaloba může být namířená proti cizinci (tím se blíží univerzální juridsikci z předešlého postu), může se týkat i soukromé společnosti a zároveň implementuje mezinárodní právo. Na základě tohoto zákona byla prošetřována odpovědnost za válečné zločiny takových výtečníků jako Karadžič nebo Marcos, většinou však neúspěšně. Dostalo se i na otázku role společností jako Unocal, Exxon Mobil Corp. a dalších.

Kanadské ropné společnosti Talisman asi také raketově nevystřelily akcie, když se její představenstvo dozvědělo, že je obviněna ze spolupráce s vládou Sudánu na páchání genocidy. Žalobu podala před americkými soudy Sudánská presbyteriánská církev tvrdící, že se Talisman s vládou podílely na násilném vysídlování nemuslimského obyvatelstva z oblasti s ropnými nalezišti. V září se nicméně soud rozhodl pro zrychlené vynesení rozsudku bez jednání, protože neshledal v návrhu na žalobu dostatečné důkazy, jež by naznačovaly skutečnou spoluvinu Talismanu.

Na opačné straně oceánu se zároveň odehrává veřejností daleko více sledovaný případ rovněž proti soukromé společnosti. V červnu 2006 prohrála francouzská státní železnice (SNCF) spor s Alainem Lipietzem, který obvinil SNCF ze spolupráce s nacisty, když její vlaky odvezly jeho rodinu do koncentračního tábora. SNCF prý neudělala nic, aby zabránila transportům, nebo je aspoň zpomalila, dokonce si nechávala platit za transporty od francouzské vlády ještě i po skončení války. Podle soudu tak spolupracovala SNCF s francouzskou vládou na zločinech proti lidskosti.

Lipietz vyhrál kompenzaci 60 000 euro, právníci železnic se odvolali. Odvolání chtějí postavit na tvrzení, že neměli při jednání s Nacisty na výběr a že byl případ dávno promlčený. Úspěch Lipietze samozřejmě vedl hned k vznášení dalších nároků. Je přitom zajímavé, že židovské skupiny se stavějí proti těmto sporům, když tvrdí, že právě SNCF svou historii nezakrývá a přiznává se k ní na rozdíl od bank, pojišťoven a dalších podobných institucí. De Gaulle přitom hned po válce udělil všem velkým institucím amnestii za spolupráci s Hitlerem v zájmu udržení národní jednoty. Díky tomuto kroku jsou dodnes válečné aktivity Francie na veřejnosti poměrně tabu.

Oba zmíněné případy jsou stále otevřené, ale už teď můžeme odhadovat, jak asi dopadnou. Daleko větší naděje na úspěch má francouzský případ, protože je mnohem snazší po důkazní stránce a zároveň se nese na vlně podobných případů počítajících se snahou firem se už jednou pro vždy očistit od břemene spolupráce s nacisty. Nicméně argument donucením je, jak přijatelný podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, tak se už osvědčil v předešlých podobných případech. Nakonec by také mohlo dojít k nějaké formě mimosoudního vyrovnání. Americký případ je spíše odsouzen k nezdaru, protože byť je časově mnohem bližší než francouzský, je vzdálený prostorově. Je nesmírně obtížné po právní i praktické stránce důkazně podepřít takový podnět. Zároveň je potřeba prokázat úmysl nebo aspoň vědomí na straně společnosti Talisman o páchání válečných zločinů a to taky není žádná sranda. Oba případy ale shodně ilustrují, že dnes už se ani soukromé společnosti nemohou cítit bezpečné a při spolupráci s nedemokratickými režimy by měly dvakrát zvážit všechny své kroky.

Dick Cheyney přiznává mučení

Původně jsem chtěl psát o něčem úplně jiném, ale včerejší den přinesl dvě zásadní zprávy z lidskoprávního světa, o kterých se nemůžu nezmínit.

V uplynulých letech byla pověst USA pošramocena skandálem, který se přeléval z kontinentu na kontinent, z jedné americké základny na druhou. V Bagramu, Abu Ghraibu a na Guantanámu, tam všude vyplulo na povrch, že byli vězni zadržení Američany mučeni. "Ze všeho už jsme pryč," mohl by si říct člověk sledující zprávy. Věznice v Abu Ghraibu byla zavřena, úmrtí zadržených v Bagramu vyšetřena, zadržení na Guantanámu dostali pomocnou ruku od amerického Nejvyššího soudu v podobě rozsudků Rasul v. Bush a Hamdan v. Rumsfeld.

Jenže americká vláda zasadila tomuto vývoji těžký protiúder v podobě zákona Military Commission Act 2006 přijatého před týdnem. Tento zákon umožňuje používat výpovědi získané pod nátlakem, zbavuje vězňů práva na zpochybnění svého zadržení před soudem (habeas corpus), omezuje vymahatelnost čl. 3 Ženevských úmluv a také dekriminalizuje ponižující zacházení s vězni.

Včera se nechal viceprezident Dick Cheney dokonce slyšet, že se mu zdá přijatelné používání techniky "waterboarding", kdy jsou vězni při výsleších potápěni do vody na tak dlouho dobu, aby si mysleli, že se utopí. Učinil tak první oficiální přiznání a schválení této formy mučení. Zapomíná přitom, že v minulosti za ni byli Američané odsouzeni vlastními soudy a že je výslovně zakázaná i podle nového amerického Vojenského polního manuálu. USA samy označují tuto techniku za mučení a kritizují její používání např. v Tunisu. Více informací zde.

K pozitivním zprávám ze včera patří, že Valné shromáždění ve svém Prvním výboru odhlasovalo svou podporu vypracování nové multilaterální smlouvy, která by regulovala světový obchod se zbraněmi. Je otázka, jestli by taková smlouva mohla zabránit ilegálnímu prodeji zbraní do konfliktních oblastí, nicméně vedle spousty nefunkčních známe i mnoho funkčních mezinárodních režimů, které přinesly pozitivní změnu. Jak funguje neregulovaný obchod se zbraněmi a jaké má důsledky, o tom jsme se mohli přesvědčit naposledy ve vynikajícím filmu Obchodník se smrtí. Jenom v roce 2005 bylo podle odhadů SIPRI vynaloženo ve svetě na vojenské výdaje více než 1,1 bilionu USD, což je 15krát více než na mezinárodní humanitární pomoc.

K včerejšímu hlasování vedla více než pětiletá kampaň nevládních organizací, jejíž součástí bylo také podepisování se svou fotkou pod petici za tuto smlouvu. Fotek - podpisů se nakonec nasbíralo po celém světě více než milion. Potěšující je, že podporu této smlouvě vyjádřila i Česká republika, která je velmi významným vývozcem zbraní a to často i do takových zemí jako je Čína, Vietnam, Zimbabwe nebo Sýrie. Petici podepsal mj. ministr vnitra František Bublan. Více informací zde, zde nebo zde.

Včerejší den byl jako obvykle dvojznačný - ukázal nadějný krok kupředu, ale stejně tak odhalil nepříjemné přiznání z nejvyšších míst. Demonstroval také typický obrázek dnešních dní - rostoucí počet mezinárodních úmluv na ochranu lidských práv, ale na druhé straně smutnou politickou realitu daleko kulhající za mezinárodním právem.

Sudán před Evropským parlamentem

První týden ve Štrasburku se ukazuje jako bohatý na události. Nejen, že jsme měli hned ve středu příležitost podívat se na zasedání velkého senátu (Grand Chamber), zároveň celý tento týden zasedá ve Štrasburku Evropský parlament.
Hodně toho bylo napsáno o nesmyslnosti, náročnosti a především nákladnosti (200 milionů EUR ročně!) celého konceptu, že bude EP zasedat ve dvou městech (kdysi zasedal dokonce i v Lucemburku). Přímo z místa činu to lze jen potvrdit. Budova EP ve Štrasburku je honosná, moderně vybavená, ale většinu měsíce nevyužitá. EP tu totiž zasedá jen 4 dny z měsíce! Nejen že má každý evropský poslanec dvě kanceláře, ale kvůli tomu všemu se roztáčí logisticky neuvěřitelně náročná operace stěhování všeho nezbytného do 440km vzdáleného místa. Francouzi samozřejmě hájí Štrasburk s tím, že to je přece původní sídlo EP a na vlastní uši jsem slyšel i teorii, že evropští poslanci chtějí zůstat definitivně v Bruselu jen proto, že tam jsou levnější a přístupnější noční služby :-). Buď jak buď, EP slouží nám stážistům výborně tím, že zde podávají lepší obědy než na Soudě. Jídelna je navíc většinu měsíce úplně prázdna :-). (Více informací včetně petice na podporu jednoho sídla EP najdete zde nebo zde.)

K návštěvě zasedání EP jsme si se slovenskou stážistkou Zuzkou vybrali debatu o situaci v Dárfúru. Jaké bylo naše zklamání, když jsme v sále pro 732 poslanců napočítali maximálně cca 40 lidí (vyjma evropské komisaře a zástupce Rady). Na galerii určené pro veřejnost a novináře bylo minimálně 3 krát tolik návštěvníků. Podle zasedacího pořádku jsme se snažil vystopovat, jestli se mezi poslanci nenajde nějaký zbloudilý Čech či Slovák a tu nastalo překvapení č. 2 - většinu času byl na místě z 24 Čechů jedině komunista Miloslav Randsord, posléze se přidala Jana Hybášková (z 14 slovenských MEPs neobjevila Zuzka žádného). Samotná debata byla nesmírně zajímavá, byť časem trochu únavná, hrstka poslanců vyzývala mezinárodní společenství a Radu k důslednějšímu postupu vůči Sudánu. Překvapení č. 3 na sebe nedalo dlouho čekat - ve vystoupení pronesla plamený projev právě Jana Hybášková, která mi tím udělala velkou radost. Nic to ale nemění na smutném faktu, že toto z mého pohledu zásadní téma zaujalo 5 % poslanců. Sudán holt není otázkou národního zájmu žádné země a do hledáčku silných lobbystických organizací si cestu taky nenajde. Tak co bychom pak chtěli po našich poslancích.

(EP nakonec přijal o Sudánu rezoluci, kterou také iniciovala Jana Hybášková. Díky!)

S občanskou společností je potřeba bojovat!

Před dvěma týdny začalo soudní líčení se čtyřmi aktivisty běloruské nevládní organizace Partnerství, jejímž cílem je monitorování voleb. Minulý týden skončil tento proces vynesením rozsudků sahajících od uvěznění na 6 měsíců až dva roky. Nestalo se tak poprvé, tato nevládní organizace je pravidelně trnem v oku běloruské státní policie, v říjnu 2005 bylo například zatčeno všech 70 členů Partnerství.

Tento postup si vysoudil kritiku Spojených států amerických stejně jako Evropské unie (v době psaní postu není ještě příslušná tisková zpráva dostupná na webových stránkách EU) a ukazuje notorický fakt, jak je občanská společnost pro autoritativní režimy nebezpečná.

Jak by se asi divili členové běloruského Partnerství, kdyby se dozvěděli, že je občanská společnost nebezpečná i pro společnost svobodnou. Tak to aspoň tvrdí Václav Klaus, který mj. sám stojí v čele občanského sdružení: "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat."