Jak to chodí v institucích. Zn.: doopravdy

Minulý týden jsme měli na programu neformální setkání se třemi soudci. Z důvodu velkého zaneprázdnění se dostavil jen jediný, shodou okolností si na nás našel čas právě slovenský soudce Ján Šikuta. Ten se ukázal jako velmi milý a přátelský člověk ani zdaleka nepřipomínající přísného arbitra spravedlnosti v paruce. Když se nás ptal, co bychom rádi za tři měsíce stáže získali za nové znalosti, tak se mu dostalo mj. odpovědi, že bychom rádi poznali, jak funguje Soud „doopravdy“, nahlédli pod pokličku, za oponu a na jiná místa bežným smrtelníkům nepřístupná. JUDr. Šikuta se zasmál: „A to si vážně myslíte, že na to vám mohou tři měsíce stačit?“

Na následujících řádcích proto přispěju s několika zaručenými postřehy ze zákulisí různých institucí sídlících ve Štrasburku, v tomto postu se zaměřím na parlamentní tělesa.

- Už jsem se zmiňoval o tom, že jsme přistihli na zasedání Evropského parlamentu přítomných jen cca 5 % poslanců. Když jsme se šli následně podívat na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy, situace vypadala podstatně růžověji, přítomných byly asi 2/5 z 315 poslanců. Čím to tak může být? Odpověď je nasnadě, zasedání Parlamentního shromáždění se účastní více poslanců od té doby, co se začalo pečlivěji zaznamenávat, kdo je přítomný.

- Práci v obou institucích bych ale nepřál ani svému největšímu nepříteli. Většinu času je nutné sedět a poslouchat projevy, jež jsou si podobné jako vejce vejci, navíc jsou často plné hlubokých myšlenek („o tématu musíme dále diskutovat“). Obě parlamentní tělesa by si zjevně zasloužila jednak větší soudnost poslanců. Z říše snů asi zůstane představa, že by poslanec vystoupil a řekl: "Můj předřečník řekl přesně to, co jsem chtěl také přednést, proto svůj projev stahuji." Druhak by jim prospěl lepší time management, dobrým krokem je např. že v Radě Evropy svítí při projevu světelný panel, který postupně rudne, jak se blíží konec vymezeného času. Po vyčerpání limitu se navíc na světelné tabuli ukazuje, o kolik času poslanec přetáhnul. Tento systém by se jistě hodil i do Evropského (a našeho) parlamentu.

- Často se zdá, že některá témata jsou živena jen zájmem malé hrstky poslanců, kteří si mezi sebou pravidelně střídají, kdo z nich bude poslanec zpravodaj.

- Evropský parlament má daleko hůře zvládnutou jazykovou politiku. Vše se totiž překládá zároveň do 20 oficiálních jazyků (od 1.1.2007 i do bulharštiny, rumunštiny a irštiny). Kombinatoriku si už ze školních lavic nepamatuju, ale v reálu by to mohlo znamenat opravdu hodně hodně velký počet tlumočníků. To se řeší tím způsobem, že je několik uzlových jazyků, přes které se překládá do dalších (např. do litevštiny přes francouzštinu). V praxi to znamená, že když nějaký poslanec zavtipkuje, ostatní se směji ve třech vlnách podle toho, jak rychlí jsou tlumočníci.

- Z obou institucí se zdá být na základě srovnání reálného vlivu daleko zbytečnější Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Vypovídají o tom i některé programy jednání typu „O potřebě sladit pracovní a rodinný život“. Jaký má smysl probírat třeba situaci v Libanonu, když Rada Evropy nemá žádnou zahraniční politiku jako Evropská unie a už vůbec žádné pravomoci na tomto poli? Nějaká výsledná rezoluce má potom asi takovou váhu jako čestné slovo Standy Grosse.