Případ Srebrenica otevřen

Uplynulo více než 11 let od tragických událostí v bosenské Srebrenici, když byl minulý týden otevřen největší případ v historii Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Jedná se o případ zabývající se rolí 7 obžalovaných při této události, 5 z nich je obviněno z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, dva jsou obvinění z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (obžalobu lze najít zde, shrnutí případů zde). V případě už dostal slovo i první svědek, jeden z tuctu Bosňáků, jež přežili masakr. Jeho výpověď si lze přečíst zde.

Celý případ je ale zastíněn dvěma skutečnostmi. Podle Completion Strategy by měly být všechny případy v první instanci uzavřeny do konce roku 2008 (už dnes je ale veřejným tajemstvím, že se to nepodaří), jestliže se to nezdaří, může mezinárodní společenství také přestat ICTY financovat. Tento boj s časem musí být ale bržděn druhou skutečností - absencí dvou hlavních podezřelých - Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, bez nichž by tento případ, ale i odkaz celého fungování ICTY byl polovičatý.

Z důvodu nespolupráce Srbska při zadržení těchto dvou podezřelých byla uzavřena přístupová vyjednávání s EU, USA čtvrtým rokem pozastavily Srbsku finanční pomoc. Část viny nese i mezinárodní společenství, protože jednotky IFOR a SFOR, jež byly zodpovědné za zadržování podezřelých válečných zločinců na území bývalé Jugoslávie, přistupovaly k tomuto úkolu velmi zdrženlivě a prvního podezřelého zadržely až v roce 1997 (S. Dokmanovič). Zdá se však, že s blížícím se ukončením mandátu ICTY se zájem o pochytání zbylých 6 podezřelých obnovil a NATO i EU vysílají na místo další jednotky. Otázka je, jestli už není pozdě.

Jak si zvýšit sebevědomí

(Sice měl být tento blog zaměřený na odbornější témata, rád bych výjimečně přispěl i nějakým postřehem že života, ať to není takové suché.)

Vnější okolnosti, ke kterým se ještě vrátím, mě donutily udělat něco, čemu se běžný heterosexuální muž brání jako čert kříži - vydal jsem se na hodinu aerobicu. Už u pokladny mě prodejce fitness doplňků varoval - "No já bych do toho teda nešel, že všech těch žen by se mi asi podlomily kolena". A nebyl daleko od pravdy. Muž jsem tam byl opravdu jediný. A jediný jsem také zvednul ruku, když se cvičitelka zeptala: "Kdo je na aerobicu vůbec poprvé?" Kývla na mě a řekla: "No já jsem si to hned myslela."

Přišel jsem záměrně včas, abych mohl zabrat strategické místo úplně vzadu. A pak to začalo. Rozhýbání mě ukolébalo, na tom přece nebude nic těžkého, to zvládne každý. Pak začala cvičitelka předvádět první kroky, doleva, doprava, překřížit nohy, stále v pohodě. Jenže posléze se to začalo nabalovat a větvit. Všechny následující kroky byly ohlašovaný maximálně půl vteřiny předem a to nadmíru srozumitelným kódovým označením typu shuffle, pivot turn, side kick. Za chvíli jsem se nacházel v situaci, kdy se celá místnost hýbala jako jeden muž :-), jen já jsem zaostával o dobu, dvě, tři a poskakoval směrem přesně opačným.

Pak už začala veškerá koordinační centra selhávat a vypovídat poslušnost. Cross front, heel press, leg curl. Aby náhodou nebyl vepředu někdo ochuzený o můj "výkon", tak byla celá místnost osázená zrcadly jako v bludišti na Petříně. Jediné štěstí, že v řadě přede mnou byly dveře do skladu, vidět přímo na sebe, tak uteču po prvních minutách. Gravepin, stomp, cross back. Když jsem se konečně začal po několika minutách chytat a aspoň jsem tlesknul do rytmu, tak se změnila sestava a veškeré trápení začalo nanovo. Hotovým očistcem byl závěr, kdy jsme všechno, co jsme se dnes "naučili", zopakovali dohromady v dvojnásobném tempu.

Na tomto místě musím smeknout před cvičitelkou, která dokázala s kamennou tváří odpředcvičovat celou hodinu, aniž by dala najevo úžas před odvahou a nedostatkem soudnosti některých z nás. Abych to celé zakončil podle pravidel tvůrčího psaní klenutým epickým obloukem, dostávám se na začátek k objektivním okolnostem, jež mě donutily, se na toto cvičení přihlásit. Chtěl jsem si to aspoň jednou vyzkoušet před tím, než za 10 dní vyrazím na týdenní! letní výcvikový kurz MU zaměřený na aerobic. Budiž mi země lehká.

S občanskou společností je potřeba bojovat!

Před dvěma týdny začalo soudní líčení se čtyřmi aktivisty běloruské nevládní organizace Partnerství, jejímž cílem je monitorování voleb. Minulý týden skončil tento proces vynesením rozsudků sahajících od uvěznění na 6 měsíců až dva roky. Nestalo se tak poprvé, tato nevládní organizace je pravidelně trnem v oku běloruské státní policie, v říjnu 2005 bylo například zatčeno všech 70 členů Partnerství.

Tento postup si vysoudil kritiku Spojených států amerických stejně jako Evropské unie (v době psaní postu není ještě příslušná tisková zpráva dostupná na webových stránkách EU) a ukazuje notorický fakt, jak je občanská společnost pro autoritativní režimy nebezpečná.

Jak by se asi divili členové běloruského Partnerství, kdyby se dozvěděli, že je občanská společnost nebezpečná i pro společnost svobodnou. Tak to aspoň tvrdí Václav Klaus, který mj. sám stojí v čele občanského sdružení: "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil do konce svých věků proti ní bojovat."

Proč blog o právu a mezinárodní politice? II.

Dobrou ilustraci toho, jak blogy proměňují svět internetu, čímž proměňují nepřímo i naši off line realitu, přináší poslední State of the Blogosphere. Za přečtení stojí celá tato zpráva i s výstižnými grafy, zde jen stručné shrnutí:

1. On July 31, 2006, Technorati tracked its 50 millionth blog.
2. The Blogosphere is over 100 times bigger than it was just 3 years ago.
3. Today, the blogosphere is doubling in size every 200 days, or about once every 6 and a half months.
4. About 175,000 new weblogs were created each day, which means that on average, there are more than 2 blogs created each second of each day.
5. Total posting volume of the blogosphere continues to rise, showing about 1.6 Million postings per day, or about 18.6 posts per second.

A jaký dopad má tento růst na svět práva? Vedle článku, jenž shrnuje tento dopad v mém prvním postu, se zde můžeme dočíst, že blogy začínají být citovány i v soudních rozhodnutích. Poslední statistika mluví o 32 citacích v 27 případech v americké judikatuře, což je zatím zanedbatelné číslo. Citace z blogů určitě nevytlačí citace z běžné odborné literatury, nicméně je to zajímavý fenomén a ukazuje, že v té přehršli 50 milionů blogů se dají najít i některé, jež stojí za to číst.

George H.W.Bush obviněn z válečných zločinů

Ani na Islandu už není bezpečno. To je závěr, který museli učinit američtí představitelé, když byla před měsícem při návštěvě George Bushe staršího podána skupinou 10 Islanďanů proti bývalému prezidentovi USA žaloba k Úřadu šéfa státní policie. Bush v ní byl obviněn z účasti na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, zločinech proti míru a zločinech proti mezinárodně chráněným osobám (viz původní článek).

Právním základem pro tento postup je doktrína tzv. univerzální jurisdikce, jež znamená, že u zločinů takovéto váhy a povahy není potřeba oproti pravidlu teritoriality, které je v trestním právu obvyklé, žádná vazba žalovaného na soudící zemi (např. spáchání zločinů v soudící zemi, spáchání zločinů proti občanům soudící země, spáchání zločinů občanem soudící země). Hypoteticky jestli by ona skupina občanů uspěla a islandské orgány činné v trestním řízení by uznaly podezření za podložené, měl by být George Bush sr. ihned zatčen a buď souzen, nebo vydán do USA k souzení.

Podobné případy nejsou výjimkou, v roce 2001 prchal Henry Kissinger před francouzskou policií, v roce 2003 byl pod tlakem USA v Belgii výrazně zúžen zákon implementující univerzální jurisdikci (Donald Rumsfeld vyhrožoval, že bude přesunuto ústředí NATO do jiné země, jestliže bude tento zákon nadále platit), ten samý Donald Rumsfeld téměř nedorazil na konferenci v Německu v roce 2004, neboť zde byl obviněn z odpovědnosti za válečné zločiny spáchané v Iráku.

Není potřeba dodávat, že žádný z těchto a mnoha dalších případů neskončil tím, že by byl nějaký světový politik postaven před cizí soud. Koncept univerzální jurisdikce naráží na mnohé překážky v čele s tou hlavní - mezinárodní politika. Jestliže státník před vyšetřováním neuteče, jak to učinil H.Kissinger, tak země raději změní zákon, jak se tomu stalo v Belgii nebo prokurátor odmítne obvinění, jak k tomu bylo v Německu. Nelze se proto divit, že jsme dodnes neslyšeli nic o tom, že by byl George Bush sr. na Islandu zatčen.

Váleční zločinci v Británii a v České republice

Nedávno vyšlo najevo, že v Británii žijí minimálně tři osoby podezřelé z masového zabíjení v průběhu genocidy ve Rwandě v roce 1994. Podle denníku Independent tito muži nebyli zadrženi ani vyslechnuti navzdory deklarované britské politice, že nikdo podezřelý ze spáchání genocidy nemůže žít na britské půdě bez soudu nebo extradice. Na jednoho z nich, Celestina Ugirashebuja, byl dokonce vydán mezinárodní zatykač. Doposud se o tyto tři muže pouze předběžně zajímala v roce 2003 jednotka Scotland Yardu zaměřená na válečné zločiny.

Jak by asi vypadala podobná situace v České republice? Není mi známo, že by oficiální politikou České republiky bylo, že podezřelí ze spáchání genocidy u nás nemohou žít. Stejně tak nevím nic o tom, že bychom měli speciální jednotku zaměřenou na pátrání po podezřelých válečných zločincích. (Podle Rozhodnutí Rady 2002/494/SVV a 2003/335/SVV by ČR nicméně měla vytvořit kontaktní místa týkající se osob odpovědných za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny a měla by se zároveň podílet na vyšetřování a trestním stíhání těchto činů.) No a konečně, nemáme zde investigativní novináře, jež by toto téma zásadně zajímalo.

Plody této laxnosti České republiky na poli zločinů podle mezinárodního práva (včetně absence české ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního soudu) jsou už nyní známé. Když byl minulý rok v prosinci zadržen bývalý chorvatský generál Ante Gotovina, který je momentálně souzen před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, zjistilo se, že jeho několikaletý útěk byl zároveň turistickým výletem po destinacích jako jsou Kanárské ostrovy, Tahiti nebo Mauricius. Ve falešných pasech Gotoviny se ale našlo i české razítko, což znamená, že tento podezřelý válečný zločinec volně prošel pasovou kontrolou České republiky. Stalo se tak v době, kdy Británie vyslala na Balkán zvlášní jednotku pověřenou úkolem Gotovinu polapit.

Můžeme proto zvedat obočí nad tím, jak je možné, že v Británii se volně pohybují známí podezřelí z válečných zločinů. V České republice tomu bylo a stále může být úplně stejně, navíc je tento stav provázen dlouhodobým nezájem českých politiků i veřejnosti o tuto oblast jako takovou.

Jsme naprogramováni ke své politické přislušnosti?

V USA, jako málokde jinde, může člověk narazit na řadu politicky velmi vyhraněných médií, mezi nimiž je ostrá dělící linie. Na pravé straně politického spektra nalezneme Weekly Standard nebo Commentary, na levo od nich udává tón New Yorker nebo Atlantic Monthly. Člověk zde může snadno proplout životem uzavřený v jednom ideologickém táboře. Usnadněné to má tím, že podobným způsobem se vymezují i některé rozhlasové stanice nebo televize. (Na druhou stranu Eric Alterman v článku What Liberal Media? tvrdí, že i v liberálních médiích často publikují konzervativní komentátoři, kdežto v konzervativních liberálové prostor nedostanou. Tento závěr se dozvíme na stránkách časopisu Nation, který je samozřejmě konzervativci označován jako bašta liberálů). Tuto polarizovanou situaci dobře ilustrují i oblíbené figury politiků, že na ně útočí tu liberální, tu konzervativní média. V tom jsou ostatně i čeští politici velmi američtí.

Dost už bylo napsáno o tom, jak rádi souhlasíme s názory, jež potvrzují naše východiska a už existující světonázor (tzv. confirmation bias). Do této debaty přispěl nedávno Michael Shermer na stránkách populárně naučného Scientific American, když v článku The Political Brain píše o výzkumu prokazujícím, že tento styl uvažování je zabudován přímo v našem mozku.

Co z toho vyplývá pro každodenní život? Je zde další důvod pro nutnost institucionalizace kritiky, přezkoumávání důležitých rozhodnutí (v justici ji plní obhajoba nebo odvolací instance, v exekutivě a legislativě opozice vládnoucí většině). Umíme si ale představit situaci, kdy si běžný politik přizve mezi své asistenty odborníka z opačného tábora? Plnil by tak svou roli vůbec dobře? Neztratil by některé své skalní voliče? Má nechávat přezkoumávání svých rozhodnutí na protitábor nebo má filtrovat své názory už sám? V zemi s vyspělou politickou kulturou by určitě politik, který by se dovedl podívat na věc z více stran působil důvěryhodněji, k tomu jsme ale u nás stále ještě daleko.

Na paměti by měl být confirmation bias i ve vědě. Přezkumnou roli mohou hrát recenze v odborných časopisech. Co ale v situaci, kdy v nějaké oblasti působí vědci jen jednoho politického ražení? Najdeme např. v bezpečnostních studiích mnoho levicově orientovaných akademiků? Kolik kovaných konzervativců píše na téma lidských práv? Jestli chceme mít svůj výzkum řádne falzifikovaný, nezbývá zřejmě nic jiného, než si ho nechat předem korigovat od kolegů s opačnou politickou příslušností. Ti ale často nemusí mít přehled v našem oboru...

Jestliže zmiňovaný výzkum ukazuje, že jednostrannost máme danou do svého genetického vínku, nelze asi kritizovat polarizovaný stav médií v USA. Naopak, tisk z opačných pólů spektra se může navzájem vyvažovat. Tuto roli ale může plnit jen v případě, že se nebojíme a statečně otevřeme jeden den Britské listy, druhý den Neviditelného psa. Jinak jsme se předem dobrovolně vzdali svému naprogramování a zvítězila nad námi politicky zabarvená média.