Toleruje OSN genocidy?

Když v říjnu probíhaly volby na nového generálního tajemníka OSN, komentátoři světového dění se jali vystavovat vysvědčení tomu odcházejícímu (dost předčasně, Kofi Annan bude svou funkci vykonávat do konce roku 2006). Ačkoli toho Kofi Annan udělal pro lidská práva na půdě OSN tolik jako málokterý generální tajemník před ním, nemůže po něm nezůstat pachuť v podobě přehlédnutí rozvíjející se genocidy ve Rwandě v době, kdy měl na starost peacekeepingové operace .

Svalování části viny za genocidu ve Rwandě na Kofiho Annana není nic nového. On sám už ostatně několikrát prohlásil, že ho bude tato tragická událost pronásledovat do konce života. V říjnu ale došlo vedle obsazování horkého místa v OSN zároveň k další související události – vyšla kniha, která jde ještě dál a snaží se systematicky pátrat po konkrétních reakcích OSN na mnohé genocidy moderních dějin. Název Complicity of Evil: The United Nations in the Age of Modern Genocide naznačuje, že její autor Adam LeBor je značně kritický a může u OSN dokonce spatřovat i jistou spoluúčast spočívající v tom, že Rada bezpečnosti často záměrně z mnoha důvodů odvrací zrak od krizových situací.

Není potřeba chodit daleko do minulosti. Před rokem a půl vydala výzkumná mise OSN rozsáhlou zprávu o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti probíhajících v Sudánu (už tehdy ale nevládní organizace dva roky upozorňovaly na zde probíhající čistky), od té doby ale OSN nepodnikla žádné konkrétní kroky, které by tuto situaci řešily. Na papíře mezi tím ztvrdil Mileniový summit OSN v deklaraci Responsibility to Protect svůj závazek bránit přesně těmto situacím. Konflikt ze Sudánu se zatím přelévá do sousedního Chadu a hrozí přerůst v regionální válku.

S podobným tématem žala úspěch před čtyřmi lety už Samantha Powers knihou Problem from Hell, v níž obviňovala USA z pasivity tváří tvář genocidám. Můžeme proto namítnout, že LeBourova kniha je jen další levicou variantou na osvědčené téma spiknutí mocností zasahujících jen tam, kde ucítí ropu. Že je také dostatečně sebemrskačská na to, aby sbírala ceny od uměleckých porot (stejně jako kniha S.Powers získala Pulitzerovu cenu). Přes to všechno je dobře, že takovéto knihy vycházejí, protože ukazují, že i nejvýše postaveným diplomatům lze pohlédnout přes rameno a že jejich pasivita umocněná jejich odtržením od reality, může mít hrozivé následky.

Ani LeBour asi netušil, že vydání jeho knihy bude symbolicky doprovázeno v tom samém říjnu událostí, v níž se rameno spravedlnosti natáhne až po samotného Kofiho Annana. V případě Bagosora před Mezinárodním tribunálem pro Rwandu (ICTR-98-41-T) si totiž v říjnu vyžádala obhajoba předvolání právě jeho. Sice by zde vystupoval pouze jako svědek, ale už by jednou pro vždy ztratil aureolu nedotknutelnosti vrcholného diplomata. V reakci na tuto žádost se soudní senát ICTR držel své ustálené judikatury (i judikatury ICTY, vzpomeňme na žádosti Miloševiče o předvolání Billa Clintona a dalších) a rozhodnul, že protože OSN zatím ve všem spolupracuje a dobrovolně předkládá vyžádané dokumenty a svědectví, není pro případ nezbytně nutná ústní výpověď Kofiho Annana.

Opět nezbývá než zakončit, že se ledy hýbou a politici ztrácejí jistotu, že se po letech nebude prošetřovat jejich role tváří v tvář vážným porušením lidských práv. Stále se ale nadlouho nemusí bát, že by byli za svou vědomou pasivitu hnáni před soud. Třeba si vyslouží i Nobelovu cenu míru jako Kofi Annan.