Jak to chodí v institucích III.

Ani v předvánočním čase neutichá mravenčí práce úředníků v koridorech evropských institucí. Jaké další nástrahy na ně čekají?

- Musím se přiznat, že když jsem se na stáž do Štrasburku vydával, lámal jsem si hlavu, kolika saky a kravatami se vybavit, abych dostatečně zapadnul. Mé obavy byly úplně zbytečné. Před několika dny na zasedání Rady ministrů v Radě Evropy došla na přetřes ruská neratifikace Protokolu 14 k Evropské úmluvě (Rusko úspěšně blokuje úsilí ostatních 45 zemí reformovat nestíhající Soud). Velmi nepříjemné otázky se odvážil klást ruské delegátce nizozemský diplomat, který jako jediný neměl na sobě ni kravatu, ni sako.

- To potvrzuje můj obecnější dojem, že úředníci (i vysoce postavení) na Soudě jsou velmi přátelští a neformální. Například takového Vincenta Bergera, slavného to autora autoritativní učebnice o Evropské úmluvě o lidských právech, toho můžete potkat, jak si jede do své práce na kole. Se svým platem a postavením by si přitom mohl dovolit kvalitní vůz jednou za tři měsíce.

- Když už jsem se zmínil o Rusku, minulý měsíc končilo jeho předsednictví v Radě Evropy. Tuto příležitost nemohla nevyužít řada zemí, které s ním nemají zrovna nejlepší vztahy, a že jich v poslední době není málo, aby se při závěrečném hodnocení předsednictví opatrně neodvážily kritizovat stav lidských práv v zemi. Třeba si to Rusko vezme k srdci za příštích 23 let, co k němu opět dorotuje role předsednické země.

- Už v předešlých postech jsem psal o těžkostech, s jakými se potýkají instituce při zachovávání své jazykové politiky. Často jsou to drobné detaily, které rozhodnou o chodu instituce na dlouho dopředu. Například takový unijní ombudsman, rovněž sídlící ve Štrasburku, je skoro bezvýhradně anglofonní institucí. Proč? Je to prosté, jeho první představitel pocházel z Finska, tradičně spíše anglofonní země (je to také asi jediná země na světě, kde naladíte rozhlasové zprávy v latině). Druhý, stávající, ombudsman má sice řecky znějící jméno, napůl je to ale Američan. Tato instituce nebude už nikdy frankofonní :-P.

- To mi připomíná někdejší snahu poslanců Evropského parlamentu prosadit, aby angličtí rodilí mluvčí měli povinnost promlouvat v projevech jiným jazykem než angličtinou. Ta je totiž údajně zvýhodňuje v tom, že jsou v ní schopni nejlépe argumentovat, pohotově reagovat a jsou vůbec celí přesvědčiví. Britové a Irové se ale hájili tím, že oni jsou svou angličtinou zároveň i handicapovaní. Všude jim všichni rozumějí a když chtějí probrat nějakou věc jen mezi sebou, jsou nuceni se uchylovat snaž až na unijní záchodky a ani tam jeden nikdy neví.

- Poslední poznatek z institucionálního života směřuje k symbolice a snaze institucí o zdobení svých sídel zástupy vlajek členských zemí. Tento kreativní počin se totiž může stát organizaci osudným. Ještě před nedávnem zdobil jednu z budov Rady Evropy „billboard“ táhnoucí se přes několik pater s magickým číslem 46 signalizující počet členských zemí (viz foto). Tolik bylo také vysázených vlajek u hlavního vchodu (stejné foto). Toto malebné panorama ale nedávno narušila Černá hora, která si nezodpovědně odhlasovala v referendu samostatnost. A tak je potřeba nanovo šít billboard a narušit pěstěné záhonky macešek pro vztyčení nové vlajky. Zbytečně bych se s tím ale neunáhloval, třeba nám v dohledné době rozšíří Radu Evropy o další členskou zemi Kosovo.

Proč blog o právu a mezinárodní politice? III.

Když jsem někdy v červenci zmiňoval , že česká blogosféra je chudá na kvalitní odborné blogy z oblasti práva a mezinárodních vztahů, netušil jsem, jak rychle se situace změní. Máme konec listopadu a mezi tím vyrostly hned dva kvalitní české blogy navíc ověnčené zvučnými jmény. Jiné právo se zaměřuje na právo ústavní a rozhodovací činnost Evropského soudního dvora, Law & Economics (rozjel se už v červenci) nečekaně na právo a ekonomii :-). Oba dva blogy jsou navíc spravovány několika autory zároveň, což by jim mělo zajistit aktuálnost a dlouhou trvanlivost. Tak ať se daří!

Ještě by to chtělo najít dobrý český blog o mezinárodní politice/vztazích nebo politologii, má-li někdo dobrý tip, prosím vložte ho do diskuse. Také by nebylo od věci, kdyby někdo z Čechů pracující v nějaké zajímavé zemi začal psát o svých zážitcích, jak to kdysi udělal jistý humanitární pracovník vedoucí blog Sleepless in Sudan. Tento blog si v rychlém čase získal velkou popularitu a obraceli se k němu i renomovaní novináři.

Téměř revoluční událostí pro českou blogosféru se stal aktuální výtisk Respektu, který v příloze přináší výběr z článků publikovaných na svém portálu www.blog.respekt.cz. Došlo tak k nevídané věci, blogy se propojily s reálným světem a zavedeným tištěným médiem. To by jim mohlo zvednout profil a blog.respekt.cz by se tak mohl stát na příště jednotnou platformou pro nové české blogy (tak, jak to už několik let funguje na http://www.blog.sme.sk/).

Vzrůstající význam blogů a jejich propojení s off line světem může dobře dokumentovat i poslední statistika, podle níž byly blogy citovány v rozsudcích amerických soudů na 34 místech v 27 různých případech.

Sudán a francouzské dráhy: korporace pachateli válečných zločinů?

Často se zde zmiňuji o trestní odpovědnosti jednotlivců za páchání válečných zločinů. To je ostatně jeden z největších pokroků mezinárodního trestního práva ve 20. století vůbec, že pachatelé válečných zločinů se nemohou schovávat za vinu státu, armády nebo za obecné válečné běsnění. K plodům Norimberského tribunálu patří závěr, že válečné zločiny páchají konkrétní lidé, kteří za ně mají nést odpovědnost. Nicméně v poslední době můžeme čím dál častěji slyšet i o prošetřování odpovědnosti soukromých společností. Na dvou aktuálních případech se pokusím načrtnout praktické problémy s tím spojené.

V USA je za účelem občanskoprávního stíhání soukromých společností užíván Alien Tort Claim Act z roku 1789(!), který dává americkým soudům jurisdikci ohledně případů předložených cizinci, jež se týkají porušení mezinárodního práva. Jsou na něm zajímavé hned čtyři věci: žalobu může předložit pouze cizinec, žaloba může být namířená proti cizinci (tím se blíží univerzální juridsikci z předešlého postu), může se týkat i soukromé společnosti a zároveň implementuje mezinárodní právo. Na základě tohoto zákona byla prošetřována odpovědnost za válečné zločiny takových výtečníků jako Karadžič nebo Marcos, většinou však neúspěšně. Dostalo se i na otázku role společností jako Unocal, Exxon Mobil Corp. a dalších.

Kanadské ropné společnosti Talisman asi také raketově nevystřelily akcie, když se její představenstvo dozvědělo, že je obviněna ze spolupráce s vládou Sudánu na páchání genocidy. Žalobu podala před americkými soudy Sudánská presbyteriánská církev tvrdící, že se Talisman s vládou podílely na násilném vysídlování nemuslimského obyvatelstva z oblasti s ropnými nalezišti. V září se nicméně soud rozhodl pro zrychlené vynesení rozsudku bez jednání, protože neshledal v návrhu na žalobu dostatečné důkazy, jež by naznačovaly skutečnou spoluvinu Talismanu.

Na opačné straně oceánu se zároveň odehrává veřejností daleko více sledovaný případ rovněž proti soukromé společnosti. V červnu 2006 prohrála francouzská státní železnice (SNCF) spor s Alainem Lipietzem, který obvinil SNCF ze spolupráce s nacisty, když její vlaky odvezly jeho rodinu do koncentračního tábora. SNCF prý neudělala nic, aby zabránila transportům, nebo je aspoň zpomalila, dokonce si nechávala platit za transporty od francouzské vlády ještě i po skončení války. Podle soudu tak spolupracovala SNCF s francouzskou vládou na zločinech proti lidskosti.

Lipietz vyhrál kompenzaci 60 000 euro, právníci železnic se odvolali. Odvolání chtějí postavit na tvrzení, že neměli při jednání s Nacisty na výběr a že byl případ dávno promlčený. Úspěch Lipietze samozřejmě vedl hned k vznášení dalších nároků. Je přitom zajímavé, že židovské skupiny se stavějí proti těmto sporům, když tvrdí, že právě SNCF svou historii nezakrývá a přiznává se k ní na rozdíl od bank, pojišťoven a dalších podobných institucí. De Gaulle přitom hned po válce udělil všem velkým institucím amnestii za spolupráci s Hitlerem v zájmu udržení národní jednoty. Díky tomuto kroku jsou dodnes válečné aktivity Francie na veřejnosti poměrně tabu.

Oba zmíněné případy jsou stále otevřené, ale už teď můžeme odhadovat, jak asi dopadnou. Daleko větší naděje na úspěch má francouzský případ, protože je mnohem snazší po důkazní stránce a zároveň se nese na vlně podobných případů počítajících se snahou firem se už jednou pro vždy očistit od břemene spolupráce s nacisty. Nicméně argument donucením je, jak přijatelný podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, tak se už osvědčil v předešlých podobných případech. Nakonec by také mohlo dojít k nějaké formě mimosoudního vyrovnání. Americký případ je spíše odsouzen k nezdaru, protože byť je časově mnohem bližší než francouzský, je vzdálený prostorově. Je nesmírně obtížné po právní i praktické stránce důkazně podepřít takový podnět. Zároveň je potřeba prokázat úmysl nebo aspoň vědomí na straně společnosti Talisman o páchání válečných zločinů a to taky není žádná sranda. Oba případy ale shodně ilustrují, že dnes už se ani soukromé společnosti nemohou cítit bezpečné a při spolupráci s nedemokratickými režimy by měly dvakrát zvážit všechny své kroky.

Půjde Rumsfeld v Německu před soud?

Před dvěma týdny obletěla světová i česká média zpráva o tom, že Donaldu Rumsfeldovi hrozí v Německu žaloba. Stalo se tak už podruhé ve dvou letech. Dopadne to tentokrát jinak? A bylo by možné stíhat Rumsfelda třeba v České republice?

Dva týdny po rezignaci ministra obrany USA podali právníci zastupující několik Iráčanů a nevládní organizace v čele s Centrem pro ústavní práva (CCR) a Mezinárodní federací pro lidská práva (FIDH) podnět německému prokurátorovi k prošetření Rumseldovy role v případech zneužívání vězňů v Iráku a na Guantanámu.

Přestože vlastní podnět není ještě celý k dispozici v angličtině, z dostupných materiálů je patrné, že se stěžovatelé snaží vystopovat příčinnou souvislost, táhnoucí se linii od konkrétních porušení lidských práv v Abu Ghraibu a na Guantanámu až k pokynům, které vydal Donald Rumsfeld a jeho poradci. Tato porušení lidských práv podle stěžovatelů dosahují míry válečných zločinů. Případy mučení věžňů v Abu Ghraibu i na Guantanámu byly už souzeny americkými soudy, vždy ale zůstalu pouze u "pěšáků" a vina jejich nadřízených se nikdy nezkoumala.

Tím se dostáváme k tomu, jak je možné někde v Německu soudit Američana za něco, co v Německu ani proti Němcům nespáchal. Umožňuje to doktrína tzv. univerzální jurisdikce, podle níž u zločinů váhy genocidy nebo válečných zločinů se nemusí hledět na vazbu podezřelého na zemi, kde má být souzen (psal jsem o ní už v postu o G. Bushovi). Tato provinění zasahují lidstvo jako celek a nelze čekat, jestli v zemi, která se vzpamatovává z konfliktu, jestli se tam najde vůle nebo vůbec schopnost tyto zločiny prošetřovat. Vedle této přirozenoprávní teorie umožňují univerální jurisdikci i mezinárodní úmluvy jako Úmluva proti genocidě nebo Źenevské úmluvy.

Záleží na každé zemi, jakým způsobem implementuje tyto úmluvy do vnitrostátního práva. Z toho důvodu bylo vybráno právě Německo, protože zde by mělo být co nejméně právních překážek podobným stíháním. V takovýchto případech jsou ale právní překážky úplně vedlejší, protože hlavní roli přebírá mezinárodní politika. Pokud by existoval index míry politické ožehavosti, potom by podobné stíhání lámalo rekordy. Praktické a právní problémy se pak hodí jako zástupná výmluva, proč s takovým souzením nepokračovat.

Podle toho dopadly i předešlé pokusy o stíhání Rumsfelda. V roce 2003 vyhrožoval, že bude přesunuto ústředí NATO do jiné země, jestliže bude belgický zákon nadále umožňovat univerzální jurisdikci. V roce 2004 v Německu málem nedojel na konferenci, protože zde na něj taky čekala podobné obvinění jako ta dnešní. Oproti té době se ale situace vyvinula v tom smyslu, že Rumsfeld už není politická figurka, proto by jeho prošetřování mělo menší dopad na politickou scénu. Navíc už se nemůže hájit imunitou jako kdyby byl v čele ministerstva.

Stejně ale nelze čekat, že ze na nás bude koukat Rumsfeld za pár let skrz mříže. V to pravděpodobně nevěří ani stěžovatelé. Velikým přínosem by bylo už jen to, kdyby došlo "pouze" k objasnění role vysoce postavených politiků, kdyby se mohlo prošetřit (včetně náležité obhajoby), jaké měli doopravdy povědomí o tom, co se dělo v poli, jaké rozkazy opravdu vydávali, nakolik vlastně ne/nesou osobní odpovědnost za to, co se dělo v Abu Ghraibu a jinde.

A je teoreticky možné stíhat na základě univerzální jurisdikce i v ČR? Ano, umožňuje to § 19 a 20 trestního zákona. Nicméně vzhledem k tomu, jaké mají české soudy často problémy s případy náročnosti rozvodového řízení, nelze čekat, že by měl někdo vůbec odvahu pouštět se do něčeho podobného.

Těžký život euroúředníka aneb jak to chodí v institucích II.

Tentokrát se při popisu zákulisí evropských institucí soustředím na to, že to zdejší zaměstnanci nemají vzdor většinovému mínění vůbec snadné.

- Nepříjemnosti začínají už ráno, když euroúředník otevírá v kanceláři své noviny. V tomto okamžiku se totiž pozná, kdo skutečně rozhoduje. Výsadní postavení má totiž ten zaměstnanec, jenž umí doplnit v kávovaru kafe. Většinou je tímto nadáním obdařený na patře jen jeden, maximálně dva jedinci. V horším případě si ho musí mezi patry půjčovat. Samozřejmě je to velká zodpovědnost, jakmile není v práci jako první, věstí to špatný den.

- Na opačném pólu řebříčku není nikdo jiný než stážisti. Přiložené foto kanceláře naznačuje vyspělé pracovní podmínky. Jestli tam náhodou není vidět okno, potom vězte, že ve stropu ho nahrazuje úhledná prosklená díra. Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji, výhodou našeho detašovaného pracoviště v suterénu je fakt, že se tam k nám nikdo neodváží. Oplýváme proto netušeným soukromím. Zbytek budovy je totiž posedlý transparentností, do všech kanceláří jsou stále pootevírané dveře a vše je na očích.

- Problém může nastat také v průběhu oběda, pokud nějaký nešťastník náhodou nemluví dokonale francouzsky. Včera mě v jídelně zaujalo něco na první pohled vypadající jako zapékaný sýr s kuřecím masem. Nad tím se skvěla cedulka s francouzským popiskem tak dlouhým, že se tam už anglický nevešel. Jaké bylo mé překvapení, když na mě místo sýru z misky vykoukla zapékaná dýně s nějakými klíčky. Učte se francouzsky!

- Ještě před pár lety byly v europoslaneckých kancelářích namontované sprchy a kanápka. Je jasné, že to k zvýšené produktivitě poslanců nepřispělo, proto musel předseda parlamentu interním předpisem zakázat přespávání v průběhu zasedání pléna. Před dvěma lety se však naplno ukázalo, jak je vyspělá unijní kultura trestuhodně nepřipravená na nájezd nových členských zemí. Skupina poslanců z nejmenované východoevropské země totiž začala v kancelářích nocovat. Nevedlo je k tomu ale vysoké pracovní nasazení, nýbrž snaha ušetřit za hotely. Od té doby byla kanápka odnesena, sprchy demontovány, trubky zapečetěny. Zlí jazykové tvrdí, že teď v poslaneckých kancelářích neteče ani teplá voda, aby se náhodou nechtěli ti nejotrlejší umývat v umyvadlech celí.

- No a protože je základní poučkou byrokracie množit se, vyrůstají jako houby po dešti hned vedle Soudu dvě nové budovy čekající na další šiky úředníků. Podle posledních informací je už teď známo, že když budou hotové, nebudou stačit...

Mezinárodní trestní soud a Saddám Husajn

Krátce:
- 1. listopadu Čad ratifikoval Římský statut Mezinárodního trestního soudu, čímž se stal jeho 104. smluvní stranou.

Česká republika je jediná země v EU, která k MTS nepřistoupila, v širší Evropě je osamocená po boku vedle Ruska, Moldávie, Běloruska... Co je horší, v ČR se ale o tomto tématu ani nevede veřejná debata, proto ani nelze říct, že jsme proti MTS z politických nebo praktických důvodů. Naposledy se otázka ratifikace Římského statutu dostala na plénum Poslanecké sněmovny někdy v roce 2002. Za současné situace nelze říct, že by se to v nejbližší době změnilo. (Podle včerejšího článku ve Washington Post se zdá, že postoj k MTS se začíná měnit i v USA.)

Mezinárodní trestní soud je první stálý soud, jehož cílem je stíhat genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Navazuje tak na činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu.

- V Natoaktual mi vyšel článek Jaký trest pro Saddáma Husajna.

Toleruje OSN genocidy?

Když v říjnu probíhaly volby na nového generálního tajemníka OSN, komentátoři světového dění se jali vystavovat vysvědčení tomu odcházejícímu (dost předčasně, Kofi Annan bude svou funkci vykonávat do konce roku 2006). Ačkoli toho Kofi Annan udělal pro lidská práva na půdě OSN tolik jako málokterý generální tajemník před ním, nemůže po něm nezůstat pachuť v podobě přehlédnutí rozvíjející se genocidy ve Rwandě v době, kdy měl na starost peacekeepingové operace .

Svalování části viny za genocidu ve Rwandě na Kofiho Annana není nic nového. On sám už ostatně několikrát prohlásil, že ho bude tato tragická událost pronásledovat do konce života. V říjnu ale došlo vedle obsazování horkého místa v OSN zároveň k další související události – vyšla kniha, která jde ještě dál a snaží se systematicky pátrat po konkrétních reakcích OSN na mnohé genocidy moderních dějin. Název Complicity of Evil: The United Nations in the Age of Modern Genocide naznačuje, že její autor Adam LeBor je značně kritický a může u OSN dokonce spatřovat i jistou spoluúčast spočívající v tom, že Rada bezpečnosti často záměrně z mnoha důvodů odvrací zrak od krizových situací.

Není potřeba chodit daleko do minulosti. Před rokem a půl vydala výzkumná mise OSN rozsáhlou zprávu o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti probíhajících v Sudánu (už tehdy ale nevládní organizace dva roky upozorňovaly na zde probíhající čistky), od té doby ale OSN nepodnikla žádné konkrétní kroky, které by tuto situaci řešily. Na papíře mezi tím ztvrdil Mileniový summit OSN v deklaraci Responsibility to Protect svůj závazek bránit přesně těmto situacím. Konflikt ze Sudánu se zatím přelévá do sousedního Chadu a hrozí přerůst v regionální válku.

S podobným tématem žala úspěch před čtyřmi lety už Samantha Powers knihou Problem from Hell, v níž obviňovala USA z pasivity tváří tvář genocidám. Můžeme proto namítnout, že LeBourova kniha je jen další levicou variantou na osvědčené téma spiknutí mocností zasahujících jen tam, kde ucítí ropu. Že je také dostatečně sebemrskačská na to, aby sbírala ceny od uměleckých porot (stejně jako kniha S.Powers získala Pulitzerovu cenu). Přes to všechno je dobře, že takovéto knihy vycházejí, protože ukazují, že i nejvýše postaveným diplomatům lze pohlédnout přes rameno a že jejich pasivita umocněná jejich odtržením od reality, může mít hrozivé následky.

Ani LeBour asi netušil, že vydání jeho knihy bude symbolicky doprovázeno v tom samém říjnu událostí, v níž se rameno spravedlnosti natáhne až po samotného Kofiho Annana. V případě Bagosora před Mezinárodním tribunálem pro Rwandu (ICTR-98-41-T) si totiž v říjnu vyžádala obhajoba předvolání právě jeho. Sice by zde vystupoval pouze jako svědek, ale už by jednou pro vždy ztratil aureolu nedotknutelnosti vrcholného diplomata. V reakci na tuto žádost se soudní senát ICTR držel své ustálené judikatury (i judikatury ICTY, vzpomeňme na žádosti Miloševiče o předvolání Billa Clintona a dalších) a rozhodnul, že protože OSN zatím ve všem spolupracuje a dobrovolně předkládá vyžádané dokumenty a svědectví, není pro případ nezbytně nutná ústní výpověď Kofiho Annana.

Opět nezbývá než zakončit, že se ledy hýbou a politici ztrácejí jistotu, že se po letech nebude prošetřovat jejich role tváří v tvář vážným porušením lidských práv. Stále se ale nadlouho nemusí bát, že by byli za svou vědomou pasivitu hnáni před soud. Třeba si vyslouží i Nobelovu cenu míru jako Kofi Annan.

Jak to chodí v institucích. Zn.: doopravdy

Minulý týden jsme měli na programu neformální setkání se třemi soudci. Z důvodu velkého zaneprázdnění se dostavil jen jediný, shodou okolností si na nás našel čas právě slovenský soudce Ján Šikuta. Ten se ukázal jako velmi milý a přátelský člověk ani zdaleka nepřipomínající přísného arbitra spravedlnosti v paruce. Když se nás ptal, co bychom rádi za tři měsíce stáže získali za nové znalosti, tak se mu dostalo mj. odpovědi, že bychom rádi poznali, jak funguje Soud „doopravdy“, nahlédli pod pokličku, za oponu a na jiná místa bežným smrtelníkům nepřístupná. JUDr. Šikuta se zasmál: „A to si vážně myslíte, že na to vám mohou tři měsíce stačit?“

Na následujících řádcích proto přispěju s několika zaručenými postřehy ze zákulisí různých institucí sídlících ve Štrasburku, v tomto postu se zaměřím na parlamentní tělesa.

- Už jsem se zmiňoval o tom, že jsme přistihli na zasedání Evropského parlamentu přítomných jen cca 5 % poslanců. Když jsme se šli následně podívat na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy, situace vypadala podstatně růžověji, přítomných byly asi 2/5 z 315 poslanců. Čím to tak může být? Odpověď je nasnadě, zasedání Parlamentního shromáždění se účastní více poslanců od té doby, co se začalo pečlivěji zaznamenávat, kdo je přítomný.

- Práci v obou institucích bych ale nepřál ani svému největšímu nepříteli. Většinu času je nutné sedět a poslouchat projevy, jež jsou si podobné jako vejce vejci, navíc jsou často plné hlubokých myšlenek („o tématu musíme dále diskutovat“). Obě parlamentní tělesa by si zjevně zasloužila jednak větší soudnost poslanců. Z říše snů asi zůstane představa, že by poslanec vystoupil a řekl: "Můj předřečník řekl přesně to, co jsem chtěl také přednést, proto svůj projev stahuji." Druhak by jim prospěl lepší time management, dobrým krokem je např. že v Radě Evropy svítí při projevu světelný panel, který postupně rudne, jak se blíží konec vymezeného času. Po vyčerpání limitu se navíc na světelné tabuli ukazuje, o kolik času poslanec přetáhnul. Tento systém by se jistě hodil i do Evropského (a našeho) parlamentu.

- Často se zdá, že některá témata jsou živena jen zájmem malé hrstky poslanců, kteří si mezi sebou pravidelně střídají, kdo z nich bude poslanec zpravodaj.

- Evropský parlament má daleko hůře zvládnutou jazykovou politiku. Vše se totiž překládá zároveň do 20 oficiálních jazyků (od 1.1.2007 i do bulharštiny, rumunštiny a irštiny). Kombinatoriku si už ze školních lavic nepamatuju, ale v reálu by to mohlo znamenat opravdu hodně hodně velký počet tlumočníků. To se řeší tím způsobem, že je několik uzlových jazyků, přes které se překládá do dalších (např. do litevštiny přes francouzštinu). V praxi to znamená, že když nějaký poslanec zavtipkuje, ostatní se směji ve třech vlnách podle toho, jak rychlí jsou tlumočníci.

- Z obou institucí se zdá být na základě srovnání reálného vlivu daleko zbytečnější Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Vypovídají o tom i některé programy jednání typu „O potřebě sladit pracovní a rodinný život“. Jaký má smysl probírat třeba situaci v Libanonu, když Rada Evropy nemá žádnou zahraniční politiku jako Evropská unie a už vůbec žádné pravomoci na tomto poli? Nějaká výsledná rezoluce má potom asi takovou váhu jako čestné slovo Standy Grosse.