První přijdou poslední a poslední přijdou první

Dramatické dilema z předminulého postu se vyřešilo, proto krátce a čistě jen pro pořádek tentokrát o bytové situaci, je mi jasné, že i popis evropských institucí je zajímavější. Pohár mé trpělivosti s Opus Dei přetekl, když jsem si přečetl smlouvu o ubytování, kde jsem mj. našel, že si každé ráno ustelu postel. Schválně jsem to v úterý neudělal a copak večer nenajdu v pokoji? Mám ustláno! Grrr. Když se to sečte s pevným režimem – společná večeře v 20.00, rezidenci zavíráme v 22.00, veškeré sympatie s osazenstvem ubytovny musely jít stranou. Hned ve středu jsem vyrazil na domluvenou scházku s majitelkou jiného bytu v centru města. Jak jsem se blížil ke kýžené adrese, pěkně jsem si to maloval - tady budu chodit nakupovat, tady je busová zastávka, u řeky se dá běhat... Vcházím do domu a koho nevidím? Ze dveří vychází jeden spolustážista usmívaje se na celé kolo, pyšně drže v ruce klíče :-). Majitelka bytu se mohla omlouvat kolik chtěla, přece jsme se jednou na něčem domluvili!

Pojištěné jsem to měl naštěstí taky. Za půl hodiny už klepu na další dveře. A bylo rozhodnuto. Byt bych měl celý pro sebe, za směšnou cenu a mnohem blíže Soudu než od Opusáků. V tom se ale paní začala trochu cukat. Prý za chvíli přijde někdo další, s kým je taky domluvená. Nebuďme naivní! "Holt má chlapec smůlu," myslím si, když vycházím pyšně drže v ruce klíče.

ps
Koukám, že koncem posledních postů někomu děkuji proto si tady taky nepomůžu - u Opus Dei mi bylo v zásadě dobře, lidi tam bydleli fajn, jen to bylo trochu z ruky, povinná polopenze to prodražovala a na nějaký denní režim jsem už taky trochu starý. Ale jinak jsme vycházeli dobře, proto dík za těch pár dnů.

Passolini, Cassin, Da Vinci

Několik následujících příspěvků bude opět poněkud osobnějšího rázu, popisují zážitky a postřehy z tříměsíční stáže na Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Vzhledem ke"schopnosti" stíhat vše na poslední chvíli jsem se ocitnul den před zahájením stáže bez střechy nad hlavou. Několikastránkový seznam ubytovacích kapacit obdržený od Soudu byl obvolán zepředu zezadu, nejznámější štrasburské koleje byly osobně obejité, inzeráty na internetu vyčerpané. Odevšad se ozývalo - zamluveno už od června, na tři měsíce nikoho nebereme, hledáme slušnou dívku. V pondělí ráno, dvě hodiny před hlášením se na Soudě mi byla seslána poslední spásná adresa - katolická ubytovna pro studenty (na obrázku). Při rozhovoru s jejím ředitelem nebylo potřeba hrát naprostou zoufalost, ta byla zřejmá. O co víc se ale prohloubila, když z rozhovoru vyplynulo, že se nacházíme na půdě Brownovým románem proslavené sekty Opus Dei! Tak oni skutečně existují?! Tady nestrávím víc, než je nezbytně nutné.

Očekávání zkrvavených důtek, alibínských mnichù v kápi a latinských chorálů ovšem nebylo naplněno. Ubytovna se nakonec ukázala zařízena úplně běžně, podaná večeře chutnala znamenitě, co víc, ostatní spolubydlící se zdají být maximálnì vstřícní a přátelští. Náboženský ráz jen kaple, všudypřítomné krucifixy a svaté obrázky. Nyní tedy stojím před velkým dilematem, jestli zůstat v dobře zařízeném místě, kde poskytují polopenzi a praní prádla (oboje za příplatek) nebo se zkusit podívat na další slíbené místo, které by asi nebylo tak komfortní a finančně výhodné, mohl bych se tam ale vrátit kdykoli bych chtěl, v jakémkoli stavu a třeba tam nechat přespat nějakého známého z Brna...

ps

Jestli se někomu zdá ten závěr málo dramatický, tak vězte, že příště to bude o chodu Soudu. To bude mít teprve grády.

pps

Proč v názvu příspěvku Passolini? Tak se jmenoval pokoj, kde jsme byli ubytovaní v sobotu a v neděli v nedalekém vesnickém hotýlku. Z výzdoby pokoje se ukázalo, že Passolini je asi větší umělec než jen režisér onoho neslavně proslulého filmu, s nímž si ho povětšinou v ČR spojujeme.

ppps

Sobotní a nedělní anabázi se mnou absolvoval rodič, jemuž za to velmi děkuji. Sice rozsah rodičovské péče je u nás doma spíše diagnózou, přesto jsem jim za to velmi vděčný.

pppps

Schválně si všimněte, že když vám náhodou dojde "žebrací" dopis od nějaké pochybné organizace typu Červený kříž nebo Amnesty International :-), tak jestli ho připravuje zkušená PR agentura, vždy na konec zařadí "ps", kam vsune nějakou zvlášť důležitou informaci. Důvod je prostý, i když onen dopis s krajním nezájmem jen tak prolítnete, "ps" si přečte každý.

Jak si zvýšit sebevědomí

(Sice měl být tento blog zaměřený na odbornější témata, rád bych výjimečně přispěl i nějakým postřehem že života, ať to není takové suché.)

Vnější okolnosti, ke kterým se ještě vrátím, mě donutily udělat něco, čemu se běžný heterosexuální muž brání jako čert kříži - vydal jsem se na hodinu aerobicu. Už u pokladny mě prodejce fitness doplňků varoval - "No já bych do toho teda nešel, že všech těch žen by se mi asi podlomily kolena". A nebyl daleko od pravdy. Muž jsem tam byl opravdu jediný. A jediný jsem také zvednul ruku, když se cvičitelka zeptala: "Kdo je na aerobicu vůbec poprvé?" Kývla na mě a řekla: "No já jsem si to hned myslela."

Přišel jsem záměrně včas, abych mohl zabrat strategické místo úplně vzadu. A pak to začalo. Rozhýbání mě ukolébalo, na tom přece nebude nic těžkého, to zvládne každý. Pak začala cvičitelka předvádět první kroky, doleva, doprava, překřížit nohy, stále v pohodě. Jenže posléze se to začalo nabalovat a větvit. Všechny následující kroky byly ohlašovaný maximálně půl vteřiny předem a to nadmíru srozumitelným kódovým označením typu shuffle, pivot turn, side kick. Za chvíli jsem se nacházel v situaci, kdy se celá místnost hýbala jako jeden muž :-), jen já jsem zaostával o dobu, dvě, tři a poskakoval směrem přesně opačným.

Pak už začala veškerá koordinační centra selhávat a vypovídat poslušnost. Cross front, heel press, leg curl. Aby náhodou nebyl vepředu někdo ochuzený o můj "výkon", tak byla celá místnost osázená zrcadly jako v bludišti na Petříně. Jediné štěstí, že v řadě přede mnou byly dveře do skladu, vidět přímo na sebe, tak uteču po prvních minutách. Gravepin, stomp, cross back. Když jsem se konečně začal po několika minutách chytat a aspoň jsem tlesknul do rytmu, tak se změnila sestava a veškeré trápení začalo nanovo. Hotovým očistcem byl závěr, kdy jsme všechno, co jsme se dnes "naučili", zopakovali dohromady v dvojnásobném tempu.

Na tomto místě musím smeknout před cvičitelkou, která dokázala s kamennou tváří odpředcvičovat celou hodinu, aniž by dala najevo úžas před odvahou a nedostatkem soudnosti některých z nás. Abych to celé zakončil podle pravidel tvůrčího psaní klenutým epickým obloukem, dostávám se na začátek k objektivním okolnostem, jež mě donutily, se na toto cvičení přihlásit. Chtěl jsem si to aspoň jednou vyzkoušet před tím, než za 10 dní vyrazím na týdenní! letní výcvikový kurz MU zaměřený na aerobic. Budiž mi země lehká.

Proč blog o právu a mezinárodní politice?

Už delší dobu se píše o tom, jakým zásadním způsobem proměňují blogy mediální krajinu. Můžeme se přít, jestli je toto tvrzení nadnesené nebo naopak čím dál tím víc odpovídá realitě, fakt je ten, že dnes blogy získávají na významu.

Zvlášní kategorii v této množině zastávají blogy odborné (Odborné blogy jsou lepší než se běžně soudí) a ještě užší kategorii blogy zaměřěné na právo a mezinárodní události. V nedávném článku v časopise American Lawyer soudí Dahlia Lithwick následující:

"Blawgs-for the uninitiated-are legal blogs, and if you haven't incorporated them into your daily reading, you are missing out. The most compelling, cutting-edge, honest legal writing being produced in this country today is happening on the Internet, and the crop improves daily. From the fistful of judges (including Richard Posner) who maintain regular blogs, to the vast and growing number of law professors and law students who find the time to post daily, it's clear that the real bones and guts and sinew of the national conversation is happening online, and not in print."

Jak z tohoto článku vyplývá dále, právní blogy vyplňují mezeru mezi povrchním žurnalistickým psaním o právu a mezi články z recenzovaných odborných časopisů. Výsledkem je produkt, který by měl být zároveň přístupnější širší veřejnosti, nicméně stále by neměl rezignovat na základní podepírající argumentaci. Nepominutelnou výhodou oproti tradičním časopisům je zde možnost okamžitě reagovat na realitu. V blogosféře proto nemůže dojít k situaci, jaká se odehrála po 11.9.2001, kdy na dlouhé lokty pracující odborné časopisy chrlily články o terorismu, jež byly ještě půl roku po této události úplně odtržené od reality a přivodily tím často jejich autorům nemalou ostudu.

Druhou zásadní výhodou blogů oproti "kamenným" časopisům je možnost jakýkoli názor v navazující diskusi okamžitě verifikovat nebo falzifikovat, a tím vytvořit živý prostor pro alespoň trochu akademickou debatu 21. století. Mým cílem proto není zvěstovat světu své názory na zlatém podnosu, ale spíše nabízet témata a iniciovat debatu. Snad se touto cestou o něco přiblížíme procesům kvetoucím na západních univerzitách - viz rozcestník amerických právních blogů The Law Professor as Public Intellectual.

(Pro praktické použití uvádím, že tento blog je možné sledovat pomocí RSS vláken - Co je RSS.)