Jak to chodí v institucích III.

Ani v předvánočním čase neutichá mravenčí práce úředníků v koridorech evropských institucí. Jaké další nástrahy na ně čekají?

- Musím se přiznat, že když jsem se na stáž do Štrasburku vydával, lámal jsem si hlavu, kolika saky a kravatami se vybavit, abych dostatečně zapadnul. Mé obavy byly úplně zbytečné. Před několika dny na zasedání Rady ministrů v Radě Evropy došla na přetřes ruská neratifikace Protokolu 14 k Evropské úmluvě (Rusko úspěšně blokuje úsilí ostatních 45 zemí reformovat nestíhající Soud). Velmi nepříjemné otázky se odvážil klást ruské delegátce nizozemský diplomat, který jako jediný neměl na sobě ni kravatu, ni sako.

- To potvrzuje můj obecnější dojem, že úředníci (i vysoce postavení) na Soudě jsou velmi přátelští a neformální. Například takového Vincenta Bergera, slavného to autora autoritativní učebnice o Evropské úmluvě o lidských právech, toho můžete potkat, jak si jede do své práce na kole. Se svým platem a postavením by si přitom mohl dovolit kvalitní vůz jednou za tři měsíce.

- Když už jsem se zmínil o Rusku, minulý měsíc končilo jeho předsednictví v Radě Evropy. Tuto příležitost nemohla nevyužít řada zemí, které s ním nemají zrovna nejlepší vztahy, a že jich v poslední době není málo, aby se při závěrečném hodnocení předsednictví opatrně neodvážily kritizovat stav lidských práv v zemi. Třeba si to Rusko vezme k srdci za příštích 23 let, co k němu opět dorotuje role předsednické země.

- Už v předešlých postech jsem psal o těžkostech, s jakými se potýkají instituce při zachovávání své jazykové politiky. Často jsou to drobné detaily, které rozhodnou o chodu instituce na dlouho dopředu. Například takový unijní ombudsman, rovněž sídlící ve Štrasburku, je skoro bezvýhradně anglofonní institucí. Proč? Je to prosté, jeho první představitel pocházel z Finska, tradičně spíše anglofonní země (je to také asi jediná země na světě, kde naladíte rozhlasové zprávy v latině). Druhý, stávající, ombudsman má sice řecky znějící jméno, napůl je to ale Američan. Tato instituce nebude už nikdy frankofonní :-P.

- To mi připomíná někdejší snahu poslanců Evropského parlamentu prosadit, aby angličtí rodilí mluvčí měli povinnost promlouvat v projevech jiným jazykem než angličtinou. Ta je totiž údajně zvýhodňuje v tom, že jsou v ní schopni nejlépe argumentovat, pohotově reagovat a jsou vůbec celí přesvědčiví. Britové a Irové se ale hájili tím, že oni jsou svou angličtinou zároveň i handicapovaní. Všude jim všichni rozumějí a když chtějí probrat nějakou věc jen mezi sebou, jsou nuceni se uchylovat snaž až na unijní záchodky a ani tam jeden nikdy neví.

- Poslední poznatek z institucionálního života směřuje k symbolice a snaze institucí o zdobení svých sídel zástupy vlajek členských zemí. Tento kreativní počin se totiž může stát organizaci osudným. Ještě před nedávnem zdobil jednu z budov Rady Evropy „billboard“ táhnoucí se přes několik pater s magickým číslem 46 signalizující počet členských zemí (viz foto). Tolik bylo také vysázených vlajek u hlavního vchodu (stejné foto). Toto malebné panorama ale nedávno narušila Černá hora, která si nezodpovědně odhlasovala v referendu samostatnost. A tak je potřeba nanovo šít billboard a narušit pěstěné záhonky macešek pro vztyčení nové vlajky. Zbytečně bych se s tím ale neunáhloval, třeba nám v dohledné době rozšíří Radu Evropy o další členskou zemi Kosovo.

Těžký život euroúředníka aneb jak to chodí v institucích II.

Tentokrát se při popisu zákulisí evropských institucí soustředím na to, že to zdejší zaměstnanci nemají vzdor většinovému mínění vůbec snadné.

- Nepříjemnosti začínají už ráno, když euroúředník otevírá v kanceláři své noviny. V tomto okamžiku se totiž pozná, kdo skutečně rozhoduje. Výsadní postavení má totiž ten zaměstnanec, jenž umí doplnit v kávovaru kafe. Většinou je tímto nadáním obdařený na patře jen jeden, maximálně dva jedinci. V horším případě si ho musí mezi patry půjčovat. Samozřejmě je to velká zodpovědnost, jakmile není v práci jako první, věstí to špatný den.

- Na opačném pólu řebříčku není nikdo jiný než stážisti. Přiložené foto kanceláře naznačuje vyspělé pracovní podmínky. Jestli tam náhodou není vidět okno, potom vězte, že ve stropu ho nahrazuje úhledná prosklená díra. Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji, výhodou našeho detašovaného pracoviště v suterénu je fakt, že se tam k nám nikdo neodváží. Oplýváme proto netušeným soukromím. Zbytek budovy je totiž posedlý transparentností, do všech kanceláří jsou stále pootevírané dveře a vše je na očích.

- Problém může nastat také v průběhu oběda, pokud nějaký nešťastník náhodou nemluví dokonale francouzsky. Včera mě v jídelně zaujalo něco na první pohled vypadající jako zapékaný sýr s kuřecím masem. Nad tím se skvěla cedulka s francouzským popiskem tak dlouhým, že se tam už anglický nevešel. Jaké bylo mé překvapení, když na mě místo sýru z misky vykoukla zapékaná dýně s nějakými klíčky. Učte se francouzsky!

- Ještě před pár lety byly v europoslaneckých kancelářích namontované sprchy a kanápka. Je jasné, že to k zvýšené produktivitě poslanců nepřispělo, proto musel předseda parlamentu interním předpisem zakázat přespávání v průběhu zasedání pléna. Před dvěma lety se však naplno ukázalo, jak je vyspělá unijní kultura trestuhodně nepřipravená na nájezd nových členských zemí. Skupina poslanců z nejmenované východoevropské země totiž začala v kancelářích nocovat. Nevedlo je k tomu ale vysoké pracovní nasazení, nýbrž snaha ušetřit za hotely. Od té doby byla kanápka odnesena, sprchy demontovány, trubky zapečetěny. Zlí jazykové tvrdí, že teď v poslaneckých kancelářích neteče ani teplá voda, aby se náhodou nechtěli ti nejotrlejší umývat v umyvadlech celí.

- No a protože je základní poučkou byrokracie množit se, vyrůstají jako houby po dešti hned vedle Soudu dvě nové budovy čekající na další šiky úředníků. Podle posledních informací je už teď známo, že když budou hotové, nebudou stačit...

Jak to chodí v institucích. Zn.: doopravdy

Minulý týden jsme měli na programu neformální setkání se třemi soudci. Z důvodu velkého zaneprázdnění se dostavil jen jediný, shodou okolností si na nás našel čas právě slovenský soudce Ján Šikuta. Ten se ukázal jako velmi milý a přátelský člověk ani zdaleka nepřipomínající přísného arbitra spravedlnosti v paruce. Když se nás ptal, co bychom rádi za tři měsíce stáže získali za nové znalosti, tak se mu dostalo mj. odpovědi, že bychom rádi poznali, jak funguje Soud „doopravdy“, nahlédli pod pokličku, za oponu a na jiná místa bežným smrtelníkům nepřístupná. JUDr. Šikuta se zasmál: „A to si vážně myslíte, že na to vám mohou tři měsíce stačit?“

Na následujících řádcích proto přispěju s několika zaručenými postřehy ze zákulisí různých institucí sídlících ve Štrasburku, v tomto postu se zaměřím na parlamentní tělesa.

- Už jsem se zmiňoval o tom, že jsme přistihli na zasedání Evropského parlamentu přítomných jen cca 5 % poslanců. Když jsme se šli následně podívat na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy, situace vypadala podstatně růžověji, přítomných byly asi 2/5 z 315 poslanců. Čím to tak může být? Odpověď je nasnadě, zasedání Parlamentního shromáždění se účastní více poslanců od té doby, co se začalo pečlivěji zaznamenávat, kdo je přítomný.

- Práci v obou institucích bych ale nepřál ani svému největšímu nepříteli. Většinu času je nutné sedět a poslouchat projevy, jež jsou si podobné jako vejce vejci, navíc jsou často plné hlubokých myšlenek („o tématu musíme dále diskutovat“). Obě parlamentní tělesa by si zjevně zasloužila jednak větší soudnost poslanců. Z říše snů asi zůstane představa, že by poslanec vystoupil a řekl: "Můj předřečník řekl přesně to, co jsem chtěl také přednést, proto svůj projev stahuji." Druhak by jim prospěl lepší time management, dobrým krokem je např. že v Radě Evropy svítí při projevu světelný panel, který postupně rudne, jak se blíží konec vymezeného času. Po vyčerpání limitu se navíc na světelné tabuli ukazuje, o kolik času poslanec přetáhnul. Tento systém by se jistě hodil i do Evropského (a našeho) parlamentu.

- Často se zdá, že některá témata jsou živena jen zájmem malé hrstky poslanců, kteří si mezi sebou pravidelně střídají, kdo z nich bude poslanec zpravodaj.

- Evropský parlament má daleko hůře zvládnutou jazykovou politiku. Vše se totiž překládá zároveň do 20 oficiálních jazyků (od 1.1.2007 i do bulharštiny, rumunštiny a irštiny). Kombinatoriku si už ze školních lavic nepamatuju, ale v reálu by to mohlo znamenat opravdu hodně hodně velký počet tlumočníků. To se řeší tím způsobem, že je několik uzlových jazyků, přes které se překládá do dalších (např. do litevštiny přes francouzštinu). V praxi to znamená, že když nějaký poslanec zavtipkuje, ostatní se směji ve třech vlnách podle toho, jak rychlí jsou tlumočníci.

- Z obou institucí se zdá být na základě srovnání reálného vlivu daleko zbytečnější Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Vypovídají o tom i některé programy jednání typu „O potřebě sladit pracovní a rodinný život“. Jaký má smysl probírat třeba situaci v Libanonu, když Rada Evropy nemá žádnou zahraniční politiku jako Evropská unie a už vůbec žádné pravomoci na tomto poli? Nějaká výsledná rezoluce má potom asi takovou váhu jako čestné slovo Standy Grosse.

Střet kultur aneb jak se žije ve Štrasburku II

Tentokrát bych začal menším kvízem. Centru města vévodí majestátní katedrála, která je momentálně k potěše všech fotografů ze všech stran restaurovaná. Údajně se jedná o nejvyšší katedrálu ve Francii, ale myslím, že tímto superlativem se zde honosí každý druhý kostel.

Kvízová otázka tedy zní : Proč má štrasburská katedrála jen jednu věž?

a) katedrála nebyla dokončena, protože při její stavbě došly ve středověku finance,
b) věž byla sestřelena za druhé světové války při neúspěšném pokusu zacílit německé vnitrozemí,
c) věž spadla samovolně a její obnovení zablokovali ekologičtí aktivisté, aby nebyl narušen unikátní ráz krajiny,
d) věž nebyla dostavěna záměrně, protože by to statika katedrály neustála.

Která dívka hádala bod d), hádala správně a kvalifikuje se tímto na bezplatnou prohlídku Soudu a významné městské části Robertsau. Když už jsem u Robertsau, tak stojí za zmínku, že podle starousedlíků nemusí sněžit v celém Štrasburku, ni v přilehlé Francii, ale Robertsau už od listopadu pokrývá tu a tam lehký poprašek. Za tento malý zázrak přírody můžeme poděkovat místní papírně, díky níž zde padá tzv. průmyslový sníh. To by možná vysvětlovalo ten mimořádně nízký nájem, který tu platím...

Ale ještě zpět ke katedrále. K verzi, že došly peníze, nutno dodat, že katedrála se údajně stavěla neuvěřitelných 300 let or so protože doopravdy průběžně docházely prostředky. Strasburčané by se ale třista lety přímo chlubili, kdyby tušili, že třeba Katedrála svatého Víta se stavěla více než 1000 let. Když už srovnáváme s Prahou, podobně jako v Praze, i zde mají orloj, ten je ale zabudovaný přímo uvnitř katedrály. Ve srovnání se staroměstským však za mnoho nestojí. Možná měli štrasburčané ještě nějakých 100 let výstavby přidat nebo se zase raději vymluvit na statiku. Další podrobnosti jsem z průvodcova německého výkladu neporozuměl, ostatně i ten bod d) nevím, nevím :-).

Když jsme nedávno takhle stáli u katedrály se spolustážistou Nurim z Turecka, z ničeho nic začaly bít zvony. Zeptal se mě, prozrazujíc své muslimské kořeny, co to znamená, ten randál. Rád jsem mu vyložil, že kostelní hodiny takhle zvoní vždy v celou hodinu a protože je právě 10 hodin, tak můžeme čekat 10 úderů. Napočítali jsme jich 13. Podíval se na mě dost nedůvěřivě a jeho nedůvěra v mé znalosti se ještě víc prohloubila, když začalo bezdůvodně vyzvánět přesně v 22.11. Situaci jsem se snažil zachránit vysvětlením, že by to ještě mohlo znamenat příchod nějaké živelné pohromy. Na to se mě otázal, že někde slyšel, že křesťané údajně při bohoslužbě pojídají oplatku symbolizující boží tělo, že tedy křesťané vzdávají úctu svému bohovi tím, že ho pojídají. Že to bude asi pořádný nesmysl...

Poslední informace na závěr – od té doby, co jsem se rozhodnul nepronajmout si kolo v obavě o nekončící děště, tak nezapršelo. Je mi jasné, jak by to dopadlo, kdybych si ho pronajmul zítra – buď by se okamžitě rozpršelo, nebo bych předčasně poznal krásy průmyslového sněhu.

Brňáci před Evropským soudem pro lidská práva

K celkovému vyhodnocení aktivity českých stěžovatelů před ESLP se dostanu v některém z příštích postů stejně jako k dvěma českým případům, jež se dají označit zároveň za aktuální, s mezinárodním přesahem a mimořádně zajímavé (jde o otázku namítané diskriminace Romů v přístupu ke vzdělání a případ regulovaného nájemného). Tentokrát bych se zmínil o dvou zajímavých případech, jejichž společným jmenovatelem je otázka občanské aktivity stěžovatelů pocházejících z Brna.

V polovině července 2006 byl uzavřený případ Štefanec proti České republice (v češtině zde). Známý brněnský aktivista z nevládní organizace Nesehnutí byl v roce 2000 pokutován jako pořadatel demonstrace za přestupek proti shromažďovacímu zákonu. Na nepovolené demonstraci za omezení automobilového provozu hrál roli jakéhosi zprostředkovatele mezi policií a demonstranty, s nimiž komunikoval pomoci megafonu. Při té příležitosti si neodpustil kritiku městských orgánů za to, že demonstraci nepovolily. Společně s ním byli obviněni další dva účastníci, kteří rovněž stáli v čele průvodu, u nichž tato kritika nebyla zaznamenána. Sankce proti nim byla ale posléze zrušena.

Milan Štefanec argumentoval tím, že žádným pořadatelem nebyl a dostal pokutu jen proto, že megafonem vyjadřoval svůj subjektivní názor na věc. Soud mu dal za pravdu v tom, že česká justice u něj jednak nezkoumala zákonné znaky pořadatele a jednak, že jediným rozdílem oproti němu a zbylým dvěma obviněným a osvobozeným, byl právě ve vyjádření názoru. Dále to Milan uhrál na čl. 6 - spravedlivý proces tím, že tou dobou nebyla možnost soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu města Brna) o přestupcích s pokutou pod 2000 Kč.

K projednání spěje další případ - Linkov vs ČR. Václavu Linkovovi byla zamítnuta registrace politické strany Liberální strana (sám se blíže k případu vyjadřuje zde). Jedním z programových cílů této strany bylo i prosazování zrušení právní kontinuity ČR s komunistickým režimem s možnosti znovuotevření případů možných zločinů komunismu. Argumentem vlády je, že by došlo k porušení zákazu retroaktivity (zpětné platnosti zákonů) a tím i k ohrožení demokratického základu státu. Václav Linkov kontruje tím, že zákaz politické strany je tak velký zásah do občanských práv, který je přípustný jen ve výjimečných případech a musí být opravdu nevyhnutelný. Přece i Evropská úmluva o lidských právech obsahuje možnost výjimky ze zákazu retroaktivity (čl. 7 odst 2) v případech, kdy jednání, které bylo spáchané před platností předmětného zákona bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Sem by se mohly případné zločiny komunismu velmi dobře vejít.

Je otázkou, v čem může vidět vláda takové ohrožení demokracie, aby kvůli tomu nepovolila účast ve volbách straně, která chce pouze prosazovat takovýto bod v parlamentě? Snad do měsíce by měl být tento případ projednán a určitě se k němu ještě vrátím "v přímém přenosu". Jestli ho česká vláda prohraje, lze očekávat, že se odvolá k Velkému senátu, a potom bychom se konečný výsledek dozvěděli nejdříve za rok.

Shrnuto podtrženo - je škoda, že tyto dva případy neuvízly v síti Ústavního soudu. Buď je natolik konzervativní, že u nich porušení Ústavy neshledal nebo, co je ještě horší, mu to prostě uteklo. Pozitivní naopak je, že se mladá (brněnská!:-)) generace tímto způsobem angažuje, byť oba stěžovatele působí na opačných pólech ideologického spektra. A ještě lepší je, že se nebojí a ženou to proti ČR až do Štrasburku.

Na křižovatce cest aneb jak se žije ve Štrasburku

Město ležící na křižovatce cest - tak je zakódovaný původ názvu města Štrasburk. Protože jsou to teprve dva týdny, co jsem se sem nakrátko přestěhoval, mužů nabídnout jen první dojmy, které určitě časem podlehnou revizi.

Kde začít? Štrasburk rozhodně patří k městům s atmosférou, tento dojem revizi určitě neprojde. Genius loci pramení z unikátní směsi vlivů, jež na toto místo dlouhodobě působí. Jednak je to po staletí se měnící hranice, v jejímž důsledku byl Štrasburk chvíli město německé, chvíli francouzské. I proto není neobvyklé, že třeba mí sousedé mají napsané na dveřích Willkomen nebo že městské čtvrti nesou ryze francouzsky znějící jména jako Illkirch, Meinau nebo Neudorf. Ostatně do Německá je to coby kamenem dohodil, za levnějšími potravinami se do Kehlu dostane člověk dokonce městskou hromadnou dopravou. A já si mužů vybrat, jestli se čtvrt, kde bydlím, vyslovuje Robertsó nebo Robersau :-).

Druhým tvůrčím vlivem je vysoká hustota studentů na metr čtvereční. Podle některých údajů jich zde žije až 60 000, Štrasburk má přitom 650 000 obyvatel. Po večerech je proto vidět v ulicích spousta mladých lidí a na každém rohu je nějaká univerzitní budova. Sídlí zde například slavná École nationale d'administration - ENA, jež vychovává elitní francouzské úředníky, nebo International Space University.

K neposledním důležitým vlivům patří přítomnost "evropských" institucí. Jen si teď nějak plně neuvedomuju, jaký to má přímý důsledek na atmosféru města :-)

Štrasburk žije maximálně poklidným tempem, je jako vystřižený z nějakého Spielbergova filmu o invazi mimozemšťanů, kdy v expozici vidíme ztělesněnou idylu. Všichni se na sebe usmívají, popíjejí víno, děti si hrají na pěstěných zahrádkách. Jenom s tím rozdílem, že žádná invaze se nekoná, to maximálně autobus vysadí další skupinu zvědavých turistů. Poklid města spoluvytváří i fakt, že zde stejně jako třeba v Holandsku každý druhý člověk vlastní kolo a cyklistické stezky kopírují každou silnici. Místní proto na kolech jezdí snad i vynášet odpadky. Příčinou nebo důsledkem toho je, že naopak městská hromadná doprava je poměrně mizerná. Když se chci dostat večer domů do své Pstruží ulice (Rue de la Truite), tak už po desáté jezdí pouze jeden spoj za hodinu. Sám jsem ale pronájem kola zavrhnul, protože nejsem připravený stejně jako Strasburčané každé ráno nebo večer na kole zmoknout. Štrasburk se totiž nachází v jednom z těch regionů, kde začíná pršet koncem září a přestává v březnu. To je zase jeho odvrácená stránka.

Když jsem u těch regionů, tak další pozoruhodností je, že zdejší obyvatelé cítí velkou sounáležitost se svým regionem, Alsaskem. Mají zde proto samozřejmě i Alsaské muzeum. V něm najdeme vystavené věci jako hmoždíř, hrábě, betlém, předměty, které jakoby z oka vypadly těm, jež dodnes dobře slouží v kdejaké česko-slovenské vísce. Jen tady je považují za ryze alsaské.

Jak je důležité míti ESLP

K čemu vůbec Evropský soud pro lidská práva (ESLP) je? Především je to unikátní nástroj, nemající obdobu nikde jinde ve světě, jež umožňuje jednotlivci zažalovat svůj stát, že nedodržuje Evropskou úmluvu o lidských právech. Za padesát let, co existuje, došlo postupně k jeho naprostému odpolitizování a rozhodování je nyní čistě v rukou soudců, na což přistoupilo už 46 evropských zemí. Judikatura ESLP přispěla v minulosti a nadále významné přispívá k rostoucímu standardu dodržování lidských práv v Evropě.

O Soudu už toho bylo napsáno hodně (v českých zemích lze doporučit původní publikaci Evy Hubálkové, a překlad knihy Vincenta Bergera), proto bych jeho vliv chtěl spíš demonstrovat na dvou případech, jež jsme stačili za uplynulých pár dnů zhlédnout. Včera projednávány případ Zengin v. Turecko byl podán náboženskou menšinou Alevité, jež si stěžovali, že turecká školní výuka prosazuje výuku islámu na úkor jiných náboženství. Stěžovatel upozorňoval na to, jak jsou jejich děti poislámšťované, aniž by měly na výběr mezi jinými předměty náboženství či etiky nebo aniž by se výuka více věnovala jiným světovým náboženstvím. Zástupce vlády naopak zdůrazňoval, jak je jejich pojetí balancované a nikdo není diskriminovaný. Jestli dá Soud za pravdu stěžovateli, Turecko bude muset překopat celý svůj vzdělávací systém!

Minulý týden jsme zase měli příležitost vidět zasedání Velkého senátu, kdy rozhoduje naráz 17 soudců buď o velevýznamném případů nebo jako odvolací instance proti rozhodnutí obyčejného senátu Soudu. To je vždycky velká paráda. Tentokrát zdánlivě banální případ nastolil nejzákladněji otázky trestního práva. Stěžovatele O'Halloran a Francis byli v Británii chyceni policii při překročení povolené rychlosti. Posléze byli poštou informováni jako majitelé přistiženého auta, že mají poskytnout údaje, kdo řídil, že bude tento řidič obviněn. Jestli tyto informace neposkytnou, dopustí se trestného činu. Stěžovatelé odmítli reagovat s tím, že jejich zakladním právem je nevypovídat. Co víc, nemají být vůbec nuceni k podávání informací, kterými by vystavili sebe nebo své blízké trestnímu stíhání (self incrimination). No a co teď? Vláda samozřejmě argumentovala veřejným zájmem při potírání dopravních přestupku. Obě strany zněly nanejvýš přesvědčivě. Ať už dá Soud za pravdu kterékoli straně, výsledek bude mít opět význam takřka panevropsky.

Nějaké ponaučení na konec? Až bude zase někdo bědovat nad rozbujelou a neefektivní evropskou byrokracii, u ESLP by se měl imho dvakrát zamyslet. Je to jedna z malá evropských institucí, na kterou můžeme být téměř bezvýhradně pyšní, a u níž nikdy nevíme, zda ji sami někdy nebudeme potřebovat. Třeba až nás příště chytne policie a bude nás chtít legitimovat :-).

ps

Aby to nevypadalo tak hrozivě, Soud nemá ambici ani prostředky mluvit vládám úplně do všeho, dohlíží jen na dodržování Evropské úmluvy a navíc často (a úplně nejčastěji v otázkách náboženství a morálky) aplikuje doktrínu margin of appreciation, což znamená, že ponechává v mnoha otázkách rozhodnutí na vládách.