Jsme naprogramováni ke své politické přislušnosti?

V USA, jako málokde jinde, může člověk narazit na řadu politicky velmi vyhraněných médií, mezi nimiž je ostrá dělící linie. Na pravé straně politického spektra nalezneme Weekly Standard nebo Commentary, na levo od nich udává tón New Yorker nebo Atlantic Monthly. Člověk zde může snadno proplout životem uzavřený v jednom ideologickém táboře. Usnadněné to má tím, že podobným způsobem se vymezují i některé rozhlasové stanice nebo televize. (Na druhou stranu Eric Alterman v článku What Liberal Media? tvrdí, že i v liberálních médiích často publikují konzervativní komentátoři, kdežto v konzervativních liberálové prostor nedostanou. Tento závěr se dozvíme na stránkách časopisu Nation, který je samozřejmě konzervativci označován jako bašta liberálů). Tuto polarizovanou situaci dobře ilustrují i oblíbené figury politiků, že na ně útočí tu liberální, tu konzervativní média. V tom jsou ostatně i čeští politici velmi američtí.

Dost už bylo napsáno o tom, jak rádi souhlasíme s názory, jež potvrzují naše východiska a už existující světonázor (tzv. confirmation bias). Do této debaty přispěl nedávno Michael Shermer na stránkách populárně naučného Scientific American, když v článku The Political Brain píše o výzkumu prokazujícím, že tento styl uvažování je zabudován přímo v našem mozku.

Co z toho vyplývá pro každodenní život? Je zde další důvod pro nutnost institucionalizace kritiky, přezkoumávání důležitých rozhodnutí (v justici ji plní obhajoba nebo odvolací instance, v exekutivě a legislativě opozice vládnoucí většině). Umíme si ale představit situaci, kdy si běžný politik přizve mezi své asistenty odborníka z opačného tábora? Plnil by tak svou roli vůbec dobře? Neztratil by některé své skalní voliče? Má nechávat přezkoumávání svých rozhodnutí na protitábor nebo má filtrovat své názory už sám? V zemi s vyspělou politickou kulturou by určitě politik, který by se dovedl podívat na věc z více stran působil důvěryhodněji, k tomu jsme ale u nás stále ještě daleko.

Na paměti by měl být confirmation bias i ve vědě. Přezkumnou roli mohou hrát recenze v odborných časopisech. Co ale v situaci, kdy v nějaké oblasti působí vědci jen jednoho politického ražení? Najdeme např. v bezpečnostních studiích mnoho levicově orientovaných akademiků? Kolik kovaných konzervativců píše na téma lidských práv? Jestli chceme mít svůj výzkum řádne falzifikovaný, nezbývá zřejmě nic jiného, než si ho nechat předem korigovat od kolegů s opačnou politickou příslušností. Ti ale často nemusí mít přehled v našem oboru...

Jestliže zmiňovaný výzkum ukazuje, že jednostrannost máme danou do svého genetického vínku, nelze asi kritizovat polarizovaný stav médií v USA. Naopak, tisk z opačných pólů spektra se může navzájem vyvažovat. Tuto roli ale může plnit jen v případě, že se nebojíme a statečně otevřeme jeden den Britské listy, druhý den Neviditelného psa. Jinak jsme se předem dobrovolně vzdali svému naprogramování a zvítězila nad námi politicky zabarvená média.