Robert H. Jackson: Christmas Eve Address

Když bylo před 61 lety přerušeno na Vánoce líčení před Norimberským tribunálem, přednesl americký prokurátor Robert H. Jackson tento vánoční projev. Ani po tolika letech neztratil nic na své aktuálnosti.

This is the first Christmas in many years which does not find the world engaged in a major war. Christmas should bring home to all peoples, regardless of race, creed or nationality, what it really means to the world that this year marks the conquest of the Nazi-Fascist-Japanese drive to dominate the world. We who are here in Nürnberg, far from home but close to the scenes of the war, have thrust upon us a new appreciation of the significance of Christmas.

Twenty centuries ago, there was laid in the manger at Bethlehem the Great Witness to the eternal truth that Might does not make Right. Christ taught that there is a right and a wrong in human conduct which in no way depends on physical strength. This belief has been summarized in the familiar sentence that “Thrice armed is he whose cause is Just.” The Nazi-Fascist-Japanese alliance tried to establish a regime based on exactly the opposite philosophy of life.

Just before the great war, Adolf Hitler had a meeting of the officers of his High Command. We have captured the minutes of that meeting and put them in evidence at Nürnberg. He said to his generals: "I shall give a propagandist cause for starting the war, never mind whether it be true or not. The victor shall not be asked later on whether we tell the truth or not. In starting and making a war, not the right is what matters but victory – the strongest has the right."

Over and over again the Nazi leaders reiterated this foul philosophy. We may rejoice at this Christmas season that once again it has been demonstrated that cruelty, oppression and false dealing will disintegrate the strongest power and will at the same time arouse moral forces in opposition that will certainly, though perhaps slowly prevail. No more dramatic vindication of the truth that power does not make right has been seen by the world than in the last two years.

In the early years of the war, Germany had every physical superiority. She had unity, the Allies lacked cohesion; she had a plan—the Allies had only confusion; she had preparation, armament, air power—the Allies had neglected their military forces; she had victory—they had a long series of defeats that were so great as to be disasters. Two years ago it really looked possible that the peoples who believed in moral and spiritual forces would go down under the crushing weight of Nazi physical force.

Today we see those who relied on strength alone, who despised right and scoffed at wrong facing an accounting. We are seeing their acts held up for reexamination in the light of moral principles and legal precepts. Sir Hartley Shawcross, Attorney General of England, in his great opening address at the Nürnberg trials said:

"The British Empire has twice been victorious in wars which have been forced upon it within the space of one generation but it is precisely because we realize that victory is not enough; that might is not necessarily right; that lasting peace and the rule of International Law is not to be achieved by the strong arm alone, that the British Nation is taking part in this trial."

Like all human efforts, the attempt to measure the conduct of the defeated by moral standards is an imperfect one—I have no disposition to claim it faultless. But I do say that the utter and irreparable collapse of the doctrine that might makes right is the most significant feature of the Nürnberg trials. Whatever other shortcomings we representing the victors may have—and they are numerous—we do not adhere to the doctrine that because we have power we can do no wrong. If we did, there would be no trial. We are patiently—too patiently, many think—examining the acts of the Nazi leaders. We are trying dispassionately—too dispassionately, many think—to test those acts by the principles which must prevail in a sound and peaceful international order, principles by which hereafter the conduct of the victors, no less than of the vanquished, will be tested by world opinion.

Once again, the world is proceeding on a basis that power and might are subject to moral responsibility. There may be—there are—many deviations from the principle and many failures to live up to the ideal. But at least the teaching of our times has returned to the Christian ideal that the strong, no less than the weak, must answer to the moral forces of the world and again demonstrate that right will generate the might to vindicate itself.

Jak to chodí v institucích III.

Ani v předvánočním čase neutichá mravenčí práce úředníků v koridorech evropských institucí. Jaké další nástrahy na ně čekají?

- Musím se přiznat, že když jsem se na stáž do Štrasburku vydával, lámal jsem si hlavu, kolika saky a kravatami se vybavit, abych dostatečně zapadnul. Mé obavy byly úplně zbytečné. Před několika dny na zasedání Rady ministrů v Radě Evropy došla na přetřes ruská neratifikace Protokolu 14 k Evropské úmluvě (Rusko úspěšně blokuje úsilí ostatních 45 zemí reformovat nestíhající Soud). Velmi nepříjemné otázky se odvážil klást ruské delegátce nizozemský diplomat, který jako jediný neměl na sobě ni kravatu, ni sako.

- To potvrzuje můj obecnější dojem, že úředníci (i vysoce postavení) na Soudě jsou velmi přátelští a neformální. Například takového Vincenta Bergera, slavného to autora autoritativní učebnice o Evropské úmluvě o lidských právech, toho můžete potkat, jak si jede do své práce na kole. Se svým platem a postavením by si přitom mohl dovolit kvalitní vůz jednou za tři měsíce.

- Když už jsem se zmínil o Rusku, minulý měsíc končilo jeho předsednictví v Radě Evropy. Tuto příležitost nemohla nevyužít řada zemí, které s ním nemají zrovna nejlepší vztahy, a že jich v poslední době není málo, aby se při závěrečném hodnocení předsednictví opatrně neodvážily kritizovat stav lidských práv v zemi. Třeba si to Rusko vezme k srdci za příštích 23 let, co k němu opět dorotuje role předsednické země.

- Už v předešlých postech jsem psal o těžkostech, s jakými se potýkají instituce při zachovávání své jazykové politiky. Často jsou to drobné detaily, které rozhodnou o chodu instituce na dlouho dopředu. Například takový unijní ombudsman, rovněž sídlící ve Štrasburku, je skoro bezvýhradně anglofonní institucí. Proč? Je to prosté, jeho první představitel pocházel z Finska, tradičně spíše anglofonní země (je to také asi jediná země na světě, kde naladíte rozhlasové zprávy v latině). Druhý, stávající, ombudsman má sice řecky znějící jméno, napůl je to ale Američan. Tato instituce nebude už nikdy frankofonní :-P.

- To mi připomíná někdejší snahu poslanců Evropského parlamentu prosadit, aby angličtí rodilí mluvčí měli povinnost promlouvat v projevech jiným jazykem než angličtinou. Ta je totiž údajně zvýhodňuje v tom, že jsou v ní schopni nejlépe argumentovat, pohotově reagovat a jsou vůbec celí přesvědčiví. Britové a Irové se ale hájili tím, že oni jsou svou angličtinou zároveň i handicapovaní. Všude jim všichni rozumějí a když chtějí probrat nějakou věc jen mezi sebou, jsou nuceni se uchylovat snaž až na unijní záchodky a ani tam jeden nikdy neví.

- Poslední poznatek z institucionálního života směřuje k symbolice a snaze institucí o zdobení svých sídel zástupy vlajek členských zemí. Tento kreativní počin se totiž může stát organizaci osudným. Ještě před nedávnem zdobil jednu z budov Rady Evropy „billboard“ táhnoucí se přes několik pater s magickým číslem 46 signalizující počet členských zemí (viz foto). Tolik bylo také vysázených vlajek u hlavního vchodu (stejné foto). Toto malebné panorama ale nedávno narušila Černá hora, která si nezodpovědně odhlasovala v referendu samostatnost. A tak je potřeba nanovo šít billboard a narušit pěstěné záhonky macešek pro vztyčení nové vlajky. Zbytečně bych se s tím ale neunáhloval, třeba nám v dohledné době rozšíří Radu Evropy o další členskou zemi Kosovo.

Proč blog o právu a mezinárodní politice? III.

Když jsem někdy v červenci zmiňoval , že česká blogosféra je chudá na kvalitní odborné blogy z oblasti práva a mezinárodních vztahů, netušil jsem, jak rychle se situace změní. Máme konec listopadu a mezi tím vyrostly hned dva kvalitní české blogy navíc ověnčené zvučnými jmény. Jiné právo se zaměřuje na právo ústavní a rozhodovací činnost Evropského soudního dvora, Law & Economics (rozjel se už v červenci) nečekaně na právo a ekonomii :-). Oba dva blogy jsou navíc spravovány několika autory zároveň, což by jim mělo zajistit aktuálnost a dlouhou trvanlivost. Tak ať se daří!

Ještě by to chtělo najít dobrý český blog o mezinárodní politice/vztazích nebo politologii, má-li někdo dobrý tip, prosím vložte ho do diskuse. Také by nebylo od věci, kdyby někdo z Čechů pracující v nějaké zajímavé zemi začal psát o svých zážitcích, jak to kdysi udělal jistý humanitární pracovník vedoucí blog Sleepless in Sudan. Tento blog si v rychlém čase získal velkou popularitu a obraceli se k němu i renomovaní novináři.

Téměř revoluční událostí pro českou blogosféru se stal aktuální výtisk Respektu, který v příloze přináší výběr z článků publikovaných na svém portálu www.blog.respekt.cz. Došlo tak k nevídané věci, blogy se propojily s reálným světem a zavedeným tištěným médiem. To by jim mohlo zvednout profil a blog.respekt.cz by se tak mohl stát na příště jednotnou platformou pro nové české blogy (tak, jak to už několik let funguje na http://www.blog.sme.sk/).

Vzrůstající význam blogů a jejich propojení s off line světem může dobře dokumentovat i poslední statistika, podle níž byly blogy citovány v rozsudcích amerických soudů na 34 místech v 27 různých případech.

Sudán a francouzské dráhy: korporace pachateli válečných zločinů?

Často se zde zmiňuji o trestní odpovědnosti jednotlivců za páchání válečných zločinů. To je ostatně jeden z největších pokroků mezinárodního trestního práva ve 20. století vůbec, že pachatelé válečných zločinů se nemohou schovávat za vinu státu, armády nebo za obecné válečné běsnění. K plodům Norimberského tribunálu patří závěr, že válečné zločiny páchají konkrétní lidé, kteří za ně mají nést odpovědnost. Nicméně v poslední době můžeme čím dál častěji slyšet i o prošetřování odpovědnosti soukromých společností. Na dvou aktuálních případech se pokusím načrtnout praktické problémy s tím spojené.

V USA je za účelem občanskoprávního stíhání soukromých společností užíván Alien Tort Claim Act z roku 1789(!), který dává americkým soudům jurisdikci ohledně případů předložených cizinci, jež se týkají porušení mezinárodního práva. Jsou na něm zajímavé hned čtyři věci: žalobu může předložit pouze cizinec, žaloba může být namířená proti cizinci (tím se blíží univerzální juridsikci z předešlého postu), může se týkat i soukromé společnosti a zároveň implementuje mezinárodní právo. Na základě tohoto zákona byla prošetřována odpovědnost za válečné zločiny takových výtečníků jako Karadžič nebo Marcos, většinou však neúspěšně. Dostalo se i na otázku role společností jako Unocal, Exxon Mobil Corp. a dalších.

Kanadské ropné společnosti Talisman asi také raketově nevystřelily akcie, když se její představenstvo dozvědělo, že je obviněna ze spolupráce s vládou Sudánu na páchání genocidy. Žalobu podala před americkými soudy Sudánská presbyteriánská církev tvrdící, že se Talisman s vládou podílely na násilném vysídlování nemuslimského obyvatelstva z oblasti s ropnými nalezišti. V září se nicméně soud rozhodl pro zrychlené vynesení rozsudku bez jednání, protože neshledal v návrhu na žalobu dostatečné důkazy, jež by naznačovaly skutečnou spoluvinu Talismanu.

Na opačné straně oceánu se zároveň odehrává veřejností daleko více sledovaný případ rovněž proti soukromé společnosti. V červnu 2006 prohrála francouzská státní železnice (SNCF) spor s Alainem Lipietzem, který obvinil SNCF ze spolupráce s nacisty, když její vlaky odvezly jeho rodinu do koncentračního tábora. SNCF prý neudělala nic, aby zabránila transportům, nebo je aspoň zpomalila, dokonce si nechávala platit za transporty od francouzské vlády ještě i po skončení války. Podle soudu tak spolupracovala SNCF s francouzskou vládou na zločinech proti lidskosti.

Lipietz vyhrál kompenzaci 60 000 euro, právníci železnic se odvolali. Odvolání chtějí postavit na tvrzení, že neměli při jednání s Nacisty na výběr a že byl případ dávno promlčený. Úspěch Lipietze samozřejmě vedl hned k vznášení dalších nároků. Je přitom zajímavé, že židovské skupiny se stavějí proti těmto sporům, když tvrdí, že právě SNCF svou historii nezakrývá a přiznává se k ní na rozdíl od bank, pojišťoven a dalších podobných institucí. De Gaulle přitom hned po válce udělil všem velkým institucím amnestii za spolupráci s Hitlerem v zájmu udržení národní jednoty. Díky tomuto kroku jsou dodnes válečné aktivity Francie na veřejnosti poměrně tabu.

Oba zmíněné případy jsou stále otevřené, ale už teď můžeme odhadovat, jak asi dopadnou. Daleko větší naděje na úspěch má francouzský případ, protože je mnohem snazší po důkazní stránce a zároveň se nese na vlně podobných případů počítajících se snahou firem se už jednou pro vždy očistit od břemene spolupráce s nacisty. Nicméně argument donucením je, jak přijatelný podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, tak se už osvědčil v předešlých podobných případech. Nakonec by také mohlo dojít k nějaké formě mimosoudního vyrovnání. Americký případ je spíše odsouzen k nezdaru, protože byť je časově mnohem bližší než francouzský, je vzdálený prostorově. Je nesmírně obtížné po právní i praktické stránce důkazně podepřít takový podnět. Zároveň je potřeba prokázat úmysl nebo aspoň vědomí na straně společnosti Talisman o páchání válečných zločinů a to taky není žádná sranda. Oba případy ale shodně ilustrují, že dnes už se ani soukromé společnosti nemohou cítit bezpečné a při spolupráci s nedemokratickými režimy by měly dvakrát zvážit všechny své kroky.

Půjde Rumsfeld v Německu před soud?

Před dvěma týdny obletěla světová i česká média zpráva o tom, že Donaldu Rumsfeldovi hrozí v Německu žaloba. Stalo se tak už podruhé ve dvou letech. Dopadne to tentokrát jinak? A bylo by možné stíhat Rumsfelda třeba v České republice?

Dva týdny po rezignaci ministra obrany USA podali právníci zastupující několik Iráčanů a nevládní organizace v čele s Centrem pro ústavní práva (CCR) a Mezinárodní federací pro lidská práva (FIDH) podnět německému prokurátorovi k prošetření Rumseldovy role v případech zneužívání vězňů v Iráku a na Guantanámu.

Přestože vlastní podnět není ještě celý k dispozici v angličtině, z dostupných materiálů je patrné, že se stěžovatelé snaží vystopovat příčinnou souvislost, táhnoucí se linii od konkrétních porušení lidských práv v Abu Ghraibu a na Guantanámu až k pokynům, které vydal Donald Rumsfeld a jeho poradci. Tato porušení lidských práv podle stěžovatelů dosahují míry válečných zločinů. Případy mučení věžňů v Abu Ghraibu i na Guantanámu byly už souzeny americkými soudy, vždy ale zůstalu pouze u "pěšáků" a vina jejich nadřízených se nikdy nezkoumala.

Tím se dostáváme k tomu, jak je možné někde v Německu soudit Američana za něco, co v Německu ani proti Němcům nespáchal. Umožňuje to doktrína tzv. univerzální jurisdikce, podle níž u zločinů váhy genocidy nebo válečných zločinů se nemusí hledět na vazbu podezřelého na zemi, kde má být souzen (psal jsem o ní už v postu o G. Bushovi). Tato provinění zasahují lidstvo jako celek a nelze čekat, jestli v zemi, která se vzpamatovává z konfliktu, jestli se tam najde vůle nebo vůbec schopnost tyto zločiny prošetřovat. Vedle této přirozenoprávní teorie umožňují univerální jurisdikci i mezinárodní úmluvy jako Úmluva proti genocidě nebo Źenevské úmluvy.

Záleží na každé zemi, jakým způsobem implementuje tyto úmluvy do vnitrostátního práva. Z toho důvodu bylo vybráno právě Německo, protože zde by mělo být co nejméně právních překážek podobným stíháním. V takovýchto případech jsou ale právní překážky úplně vedlejší, protože hlavní roli přebírá mezinárodní politika. Pokud by existoval index míry politické ožehavosti, potom by podobné stíhání lámalo rekordy. Praktické a právní problémy se pak hodí jako zástupná výmluva, proč s takovým souzením nepokračovat.

Podle toho dopadly i předešlé pokusy o stíhání Rumsfelda. V roce 2003 vyhrožoval, že bude přesunuto ústředí NATO do jiné země, jestliže bude belgický zákon nadále umožňovat univerzální jurisdikci. V roce 2004 v Německu málem nedojel na konferenci, protože zde na něj taky čekala podobné obvinění jako ta dnešní. Oproti té době se ale situace vyvinula v tom smyslu, že Rumsfeld už není politická figurka, proto by jeho prošetřování mělo menší dopad na politickou scénu. Navíc už se nemůže hájit imunitou jako kdyby byl v čele ministerstva.

Stejně ale nelze čekat, že ze na nás bude koukat Rumsfeld za pár let skrz mříže. V to pravděpodobně nevěří ani stěžovatelé. Velikým přínosem by bylo už jen to, kdyby došlo "pouze" k objasnění role vysoce postavených politiků, kdyby se mohlo prošetřit (včetně náležité obhajoby), jaké měli doopravdy povědomí o tom, co se dělo v poli, jaké rozkazy opravdu vydávali, nakolik vlastně ne/nesou osobní odpovědnost za to, co se dělo v Abu Ghraibu a jinde.

A je teoreticky možné stíhat na základě univerzální jurisdikce i v ČR? Ano, umožňuje to § 19 a 20 trestního zákona. Nicméně vzhledem k tomu, jaké mají české soudy často problémy s případy náročnosti rozvodového řízení, nelze čekat, že by měl někdo vůbec odvahu pouštět se do něčeho podobného.

Těžký život euroúředníka aneb jak to chodí v institucích II.

Tentokrát se při popisu zákulisí evropských institucí soustředím na to, že to zdejší zaměstnanci nemají vzdor většinovému mínění vůbec snadné.

- Nepříjemnosti začínají už ráno, když euroúředník otevírá v kanceláři své noviny. V tomto okamžiku se totiž pozná, kdo skutečně rozhoduje. Výsadní postavení má totiž ten zaměstnanec, jenž umí doplnit v kávovaru kafe. Většinou je tímto nadáním obdařený na patře jen jeden, maximálně dva jedinci. V horším případě si ho musí mezi patry půjčovat. Samozřejmě je to velká zodpovědnost, jakmile není v práci jako první, věstí to špatný den.

- Na opačném pólu řebříčku není nikdo jiný než stážisti. Přiložené foto kanceláře naznačuje vyspělé pracovní podmínky. Jestli tam náhodou není vidět okno, potom vězte, že ve stropu ho nahrazuje úhledná prosklená díra. Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji, výhodou našeho detašovaného pracoviště v suterénu je fakt, že se tam k nám nikdo neodváží. Oplýváme proto netušeným soukromím. Zbytek budovy je totiž posedlý transparentností, do všech kanceláří jsou stále pootevírané dveře a vše je na očích.

- Problém může nastat také v průběhu oběda, pokud nějaký nešťastník náhodou nemluví dokonale francouzsky. Včera mě v jídelně zaujalo něco na první pohled vypadající jako zapékaný sýr s kuřecím masem. Nad tím se skvěla cedulka s francouzským popiskem tak dlouhým, že se tam už anglický nevešel. Jaké bylo mé překvapení, když na mě místo sýru z misky vykoukla zapékaná dýně s nějakými klíčky. Učte se francouzsky!

- Ještě před pár lety byly v europoslaneckých kancelářích namontované sprchy a kanápka. Je jasné, že to k zvýšené produktivitě poslanců nepřispělo, proto musel předseda parlamentu interním předpisem zakázat přespávání v průběhu zasedání pléna. Před dvěma lety se však naplno ukázalo, jak je vyspělá unijní kultura trestuhodně nepřipravená na nájezd nových členských zemí. Skupina poslanců z nejmenované východoevropské země totiž začala v kancelářích nocovat. Nevedlo je k tomu ale vysoké pracovní nasazení, nýbrž snaha ušetřit za hotely. Od té doby byla kanápka odnesena, sprchy demontovány, trubky zapečetěny. Zlí jazykové tvrdí, že teď v poslaneckých kancelářích neteče ani teplá voda, aby se náhodou nechtěli ti nejotrlejší umývat v umyvadlech celí.

- No a protože je základní poučkou byrokracie množit se, vyrůstají jako houby po dešti hned vedle Soudu dvě nové budovy čekající na další šiky úředníků. Podle posledních informací je už teď známo, že když budou hotové, nebudou stačit...

Mezinárodní trestní soud a Saddám Husajn

Krátce:
- 1. listopadu Čad ratifikoval Římský statut Mezinárodního trestního soudu, čímž se stal jeho 104. smluvní stranou.

Česká republika je jediná země v EU, která k MTS nepřistoupila, v širší Evropě je osamocená po boku vedle Ruska, Moldávie, Běloruska... Co je horší, v ČR se ale o tomto tématu ani nevede veřejná debata, proto ani nelze říct, že jsme proti MTS z politických nebo praktických důvodů. Naposledy se otázka ratifikace Římského statutu dostala na plénum Poslanecké sněmovny někdy v roce 2002. Za současné situace nelze říct, že by se to v nejbližší době změnilo. (Podle včerejšího článku ve Washington Post se zdá, že postoj k MTS se začíná měnit i v USA.)

Mezinárodní trestní soud je první stálý soud, jehož cílem je stíhat genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Navazuje tak na činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu.

- V Natoaktual mi vyšel článek Jaký trest pro Saddáma Husajna.